Strážce 5

Tentokrát kratší kapitolka. Mým postavám začne trochu trápení...

Kapitola pátá.

Ve škvíře mezi dveřmi a stěnou se objevil mokrý černý čumák a za ním zajiskřila kulatá očka s neodolatelně prosebným výrazem. Mnemo vzhlédla a musela se usmát. "No tak jo. Můžeš jít dovnitř."

Pes nečekal, jestli si to Mnemo ještě nerozmyslí, a s radostným vrtěním ocasu vpadl do hangáru. Očichal hromadu nejrůznějších součástek, nakoukl do raketoplánu a pak se začal plést Mnemo kolem nohou. Ta na chvíli přestala s montáží závěsů vstupního krytu a vzala psa do náruče. Okamžitě se pokusil olíznout jí tvář.

"Nech toho. Nech toho, Terry! No počkej. Zavřu tě do boudy, když se neumíš chovat." Pes při zaslechnutí slova bouda schlípl. Zabořil hlavu Mnemo do náruče a zakňučel.

"Já za to nemůžu. Budeš hodnej? Já vím, že budeš. Tak, a mazej. Na chování jseš už trochu moc velkej." Pustila psa na zem a z kapsy vytáhla kus hadru. Pes se ho nadšeně zmocnil, odtáhl ho do nejzazšího kouta a tam ho začal svědomitě cupovat na kousky. Mnemo se vrátila k práci.

Štěně dostala od velitele k posledním narozeninám. Nedovedla si představit, kde ho velitel sehnal, ani jak se o něj má vlastně starat. Ale ta malá skvrnitá kulička chlupů se na stanici zabydlela podivuhodně rychle a v současnosti to byl pravděpodobně nejlepší znalec sítě Jeffriesových průlezů po celé stanici. Byl to beagle, s velkýma prosebnýma očima a krásně vybarvenou srstí, a poměrně rychle rostl. Mnemo mu nakonec nechala voperovat do kůže na krku malý čip s vysílačkou, a od té doby pouhý dotaz – "Počítači, najdi Terryho" – značně ulehčil řešení mnoha problémů.

Závěsy konečně zapadly do sebe a volně se otáčely. Mnemo pospojovala konektory servomotorků s výstupem kódového zámku a výstupem ovládání z palubní desky. Pak poodstoupila a nechala dveře otvírat a zavírat, pokaždé s jinou rychlostí. Na displeji trikodéru sledovala hodnoty mechanického namáhání materiálu. Tyhle testy sice už dávno projela simulovaně na počítači, ale poučila se, že praktická zkouška může přinést nečekané problémy.

Vypadalo to dobře. Mnemo zaklapla trikodér a se založenýma rukama chvilku spokojeně pozorovala hotovou práci. Už jí zbývalo jen několik posledních vylepšení a Sonny bude připraven na nová dobrodružství.

Různými opravami a pilováním lodi k dokonalosti trávila Mnemo většinu svého volného času. Nijak ji totiž nešetřila. Od té události v Badlands už uplynuly dva roky a za tu dobu stihla Mnemo raketoplán opravit, znovu poškodit a znovu opravit. Teď právě dokončovala jakýsi generální servis, vyměňovala staré součástky a kontrolovala každý jednotlivý systém. Někdy to trvalo dlouho, než přišla na stanici dodávka součástek, které Mnemo potřebovala. Ale celá ta práce posledních několika měsíců se už chýlila ke konci.

Za celé ty dva roky Mnemo nedostala od Sevoka žádnou zprávu. Tedy žádnou, kterou by Sevok poslal  vědomě a dobrovolně. Čas od času, v klidu a míru své kabiny, se Mnemo zaposlouchávala do ozvěny Sevokova vědomí, které k ní přicházelo přes tenounké, ale pevné propojení. Sledovala jeho osudy na lodi Saratoga, prožila s ním několik bitev s Foundery, s úsměvem sledovala jeho snažení vyjít se svými lidskými podřízenými. Za tu dobu pochopila mnohé z Vulkanské povahy. Občas, velice zřídka, k ní problesk obraz jí samé. Podle všeho se Sevok bránil na ni byť i jen myslet. Obraz jí samé v jeho mysli byl zabarven čímsi, co Mnemo nechápala: jakoby bolestí a ještě něčím jiným. Nedovedla příliš rozpoznávat jednotlivé vulkanské emoce, tak byly vzácné. Nechtěla ale pátrat dál, aby se neprozradila.  

Trochu se tím proměnilo i její vlastní chování. Její impulzívnost se trochu zkrotila a zesílil se vliv logiky v jejím jednání. Někteří lidé v jejím okolí si toho brzy povšimli, ale připisovali to zážitku, který si odnesla z Badlands a z následného pobytu v nemocnici před dvěma lety. Co se v Mnemině hlavě odehrává doopravdy, to netušil nikdo.

Malý pes byl plně zaměstnán ničením hadru, když tu ho náhle z jeho zábavy vyrušil ostrý kovový zvuk nárazu. Zmateně vzhlédl a spatřil svoji paní, které vyklouzl trikodér z ruky a ona sama se pomalu sesouvala na zem. Terry zakňučel, ale Mnemo nereagovala. S vytřeštěnýma očima se zhroutila na podlahu hangáru. Pes se k ní rozběhl a strčil do ní čumákem. Nechápal to. Zaštěkal, ale jeho paní ho neutišovala. Seděla na podlaze jako neživá a ve ztuhlé poloze zírala před sebe. Terry se rozběhl ven z hangáru.

Mnemo to neviděla. Nevnímala světla v hangáru ani slaboučké bzučení silových polí u vrat. Před jejíma očima se míhaly plameny. Ze tmy pršely roje jisker a vystřelovaly paprsky z phaserových pušek. Slyšela výkřiky raněných a poplachovou sirénu lodi Federace.

Pak ucítila všespalující bolest, která jí projela celým tělem, a omdlela.

***

Bušení. To bylo to první, co Sevok uslyšel. Neustálé tlumené bušení, které ho pomalu přivádělo k plnému vědomí. Otevřel oči, ale temnota kolem zůstávala. Velice pomalu si začal uvědomovat polohu svého těla. Ležel na jakési lavici nebo stole, pod zády cítil tvrdý hladký povrch. Potom se mu citlivost vrátila úplně a Sevok zjistil, že bušení, co slyší, je bolest v jeho vlastní hlavě. Pokusil se na ni nemyslet, ale bolest byla velmi úporná. Podobala se bolesti, kterou způsobují některé chemické látky na ovlivňování paměti.

Nepochybně se mu někdo pokusil pátrat v paměti proti jeho vědomí. Nedokázal se totiž rozpomenout na události posledních několika hodin. Jeho časový smysl stále fungoval, ale v jeho bezchybné paměti byla nevysvětlitelná mezera. Poslední, na co si pamatoval, byl okamžik jeho zajetí.

Na Saratogu zaútočilo několik Hadarských lodí, byla to past, kterou ale odhalili příliš pozdě. Útočníkům se podařilo proniknout na loď a začal tak boj muže proti muži. Sevok si pamatoval, jak se na něj vrhlo několik Jem Hadarů a omráčilo ho výstřelem z phaseru. Bylo s podivem, že ho rovnou nezabili, Hadarové obvykle nebrali zajatce. Sevok nevěděl, jestli se v zajetí nenacházejí ještě jiní členové posádky Saratogy. Nedokázal ani zjistit, jestli svým věznitelům neprozradil něco z toho, co po něm bezpochyby chtěli vědět.

Nepřipadal si nijak zraněný, a tak se pokusil postavit se a prohledat svoji celu. Kolem byla taková tma, že neviděl ani svoji ruku těsně před očima. Ale v okamžiku, kdy se posadil a nohama se dotkl podlahy, rozzářila se místnost oslnivě bílým světlem. Bolest z náhlého zrakového vjemu projela Sevokovi až dozadu do lebky, ale jeho oči zareagovaly a rychle se adaptovaly. Postavil se a rozhlédl.

Nacházel se v malé čtvercové místnosti, kde nebylo nic než tvrdé lůžko a ve stropě zabudovaný zdroj mléčně bílého světla. Celou jednu stěnu tvořilo jiskřivé silové pole, skrz které Sevok viděl do místnosti strážného. Nebyl tam nikdo, terminál byl opuštěný. Vzadu se nacházely velké zasouvací dveře.

Nemohl vyhlédnout ven, ale z rozměrů strážnice se dohadoval, že jeho cela je v tomto komplexu jediná. Možná měli takovýchto izolovaných cel více, to ale bylo nelogické. Pro Sevoka to znamenalo, že je jediným zajatcem ze Saratogy. Proč by měl být pro Foundery důležitý? Byl sice vysokým důstojníkem, ale jeho znalosti tajných informací se omezovaly téměř výlučně na Saratogu. Bylo nelogické unášet důstojníka, když už jste měli loď samotnou. Jestli Foundeři potřebovali znalosti o jiných lodích Flotily nebo o strategických plánech Federace, bylo pro ně výhodnější unést kapitána.

Ode dveří se ozvalo zasyčení a ty se začaly otvírat. Sevok se s očekáváním napřímil. O důvodech svého únosu se mohl dohadovat leccos, ale brzy uslyší, co si myslí nepřítel.

***

"Jsem v pořádku! A opravdu naléhavě vás žádám...." Velitel zastavil Mneminu rozhořčenou tirádu pohybem ruky a zhluboka se nadechl. Mnemo seděla na nemocniční posteli a upřeně na něj hleděla.

"Před pěti minutami vás najdu v bezvědomí v hangáru a teď po mně chcete, abych vás okamžitě propustil a nechal vás odlítnout kdoví kam? Já mám spíš dojem, že byste potřebovala pořádně se vyležet." Mnemo prudce zavrtěla hlavou.

"Veliteli, opravdu musím pryč. Nemůžu vám vysvětlovat, proč a proč zrovna teď. Prosím vás, jestli jste mi někdy jen trochu důvěřoval, dovolte mi to." Kapitán se na ni zamračeně podíval.

"Chápete vy vůbec, v jaké jsem situaci? Mnemo, vy vypadáte, že se dostanete do problémů, a já si to mám vzít na svědomí, že jsem vás pustil? A vůbec: Potřebuji vás tady. Na Strážci."

"Ale já nejsem pod vaší direktivou, veliteli. Nejsem člen Flotily. Nemůžete mi zakázat odejít. Navíc žádám jen o.... dovolenou. Zase se vrátím." Velitel přecházel sem tam a Mnemo ho napjatě sledovala.

"Vy mi tedy nepovíte, proč tak najednou odcházíte?"

"Promiňte, veliteli, ale to nemůžu. Už kvůli vám."

"To mě tedy fakt uklidnilo", zabručel velitel, "a co mám tedy napsat do žádosti o dovolenou?" Mnemo se usmála a seskočila z lůžka. Chvíli přemýšlela a pak se najednou ušklíbla.

"Napište tam, že jsem dostala naléhavou zprávu od své rodiny." Vyšla z nemocnice a namířila si to přímo do hangáru.

"Myslel jsem, že vaše rodina s vámi přerušila veškeré styky!", zavolal za ní ještě velitel, ale už se nedočkal odezvy. Rezignovaně pokrčil rameny.

linkuj.cz vybrali.sme.sk