Strážce 7

Po mučivé víkendové pauze další kapitola.

Kapitola sedmá.

Malý displej uprostřed palubní desky vydával slabounký přísvit, který dodával Mneminým očím a vlasům téměř nadpozemský odstín. Její hbité prsty se míhaly po hladké ploše, která registrovala každý jejich dotyk jen kratičkým zábleskem. Tato světla, namodralá a skoro na pomezí lidské viditelnosti, způsobovala, že bílé části Mnemina oděvu zářily vlastním světlem. Za tuto schopnost, vnímat okem mnohem větší frekvenční rozsah než lidé, vděčila Mnemo svým Přátelským předkům. Zbytek raketoplánu tonul ve tmě.

Skrývala se tady už dva dny. Uprostřed pole asteroidů v nenavštěvované oblasti kvadrantu, kudy obvykle prolétaly jen zásobovací konvoje. Odstavila skoro všechny energetické obvody, zbytek těch nejnutnějších pro život zastínila, jak jen bylo možné, a teď se tu vznášela jako kus mrtvé skály. Když vyhlédla z okénka Sonny, mohla vidět i důvod své návštěvy: skoro již dokončenou základnu Founderů na jednom z velkých asteroidů. Přímo v lůně Alfa kvadrantu.

Najít ji bylo jednodušší, než čekala. Brzy se mohla přestat spoléhat jen na svoje telepatické schopnosti, protože Jem Hadarská loď, která unesla Sevoka ze Saratogy, zachovala bezpečnostní opatření jen po velmi krátkou dobu. Prakticky jen na tak dlouho, aby unikla první vlně pátrání Hvězdné Flotily. Najít její pozdější stopu bylo snadné, a Mnemo občas napadlo, jestli to bylo jejími Maquistickými zkušenostmi, nebo díky jejím schopnostem, nebo v důsledku Founderské sebevědomé přezíravosti.... nebo ještě kvůli něčemu jinému.

Už dva dny je sledovala všemi možnými prostředky. Zaznamenala pravidelné přílety pašeráckých lodí, maskujících se za obvyklé konvojové plavby, které dovážely zbraně. Pochopila z toho, že se chystá něco velkého. Bohužel, v jejich vysílání, které odposlouchávala, se o všech plánech do budoucna striktně mlčelo. Zmínek o zajatci se vyskytlo naštěstí dostatek. Jedině tak mohla Mnemo zjistit, ve které části komplexu se nachází, protože aktivní senzory použít nemohla. Vypadalo to, že tato čistě Founderská základna moc na věznění vybavena není. Jejich vojáci obvykle zajatce nebrali a Foundeři sami byli loajální až za hrob. Historie ještě nezaznamenala případ, že by se byť jen jeden Founder vzepřel kolektivní povinnosti. S vězeňskými celami v plánech svých stanic moc nepočítali. Mnemo to brala jako svoji výhodu.

Sevoka teď vnímala mnohem zřetelněji. Díky tomu, že byla v širém okolí sama, mohla si dovolit snížit bariéry, které ji za normálních okolností chránily před nárazy tisíců cizích myšlenek. Musela se kdysi naučit je vytvářet a udržovat, protože její lidská polovina nedokázala unést Přátelský kolektivní myšlenkový život a vehementně se dožadovala soukromí. Tady jí ale naopak bránily v naslouchání. Proto je téměř zcela zrušila. Tak jako Sonny nastavoval uši pasivních senzorů a mlčky naslouchal všem frekvencím, tak Mnemo přijímala do své mysli všechna zavlnění mentální energie v okolí, která dokázala registrovat. Sevok jí tak nevědomky sloužil jako vyzvědač uvnitř – bohužel, ze své pozice vězně toho moc zjistit nemohl. S Foundery to bylo ještě horší. Mnemo nebyla zvyklá na jejich mentální signatury, ale pochybovala, že i v opačném případě by se dozvěděla něco víc. Jejich myšlení bylo rozmazané a slité, podobně jako jejich prapůvodní materie. Těžko rozeznávala jednoho od druhého a když už se jí to podařilo, málokdy vnímala víc než cosi, co by s v mluvené řeči dalo přirovnat k nezřetelnému mumlání. Doufala, že při samotné akci, až se s nějakými setká tváří v tvář, bude její vnímání ostřejší.

Plán akce už měla téměř hotový. To, že byla sama, bylo současně její výhodou i nevýhodou. Jedinou pomoc, se kterou mohla počítat, představoval Sonny. Mnemo ho vybavila mnohem lepšími vynálezy, než je pouhý autopilot. Program, který Mnemo právě dokončovala, právě s těmito vlastnostmi počítal.

Plán to byl jednoduchý až hanba. Počkat si na další pravidelný přílet pašeráků zbraní, které se do skladišť přenášely po mnoha kusech pomocí širokých transportních paprsků. Ty hodlala Mnemo využít jako kryt pro její vlastní paprsek, který ji dopraví dovnitř stanice ve chvíli, kdy, jak doufala, bude pozornost vojáků u transportéru snížena rutinní činností. Její vlastní energetický proud by měl vypadat nanejvýš jako bezvýznamná fluktuace v paprsku. Potom, až bude uvnitř... Doufala, že moment překvapení bude na její straně.

Nákladní loď pašeráků, běžný typ Censtarské nákladní flotily, se už blížila. Mnemo ještě jednou překontrolovala všechny systémy. Zhluboka se nadechla a zadala do počítače kód pro start programu, který bude řídit Sonny během její záchranné akce. Ta v tuto chvíli začala.

***

Mihotání transportní energie brzy pohaslo a svět kolem Mnemo se zhmotnil ve tmě. Instinktivně se přitiskla k nejbližší zdi a pozorně naslouchala, ušima i myslí. Nic kolem se nehýbalo a ani v neustálém kolotu myšlenek ve stanici nezaznamenala žádnou známku vzruchu. Výborně. Byla uvnitř.

Její oči, zpočátku oslepené září paprsku, si zvykly na tmu a Mnemo teď rozeznala slabý přísvit. Jeho zdrojem bylo zřejmě světlo za rohem chodby, ve které se právě nacházela. Nejspíš se jí podařilo přenést se do zatím neužívané části stanice. Rozhlédla se po nejbližším palubním terminálu, který by jí prozradil, jak daleko to má k věznici. Brzy jeden našla. S potěšením zjistila, že jeho rozhraní je stejné, jaké se používá u většiny civilizací v Alfa kvadrantu. Po několika omylech konečně vyvolala plán stanice, když tu najednou zaslechla kroky.

Jako stín zmizela v nejbližší tmavé chodbě. Její černá kombinéza splynula s tmavou barvou stěn. Krátkým pohledem na sebe se přesvědčila, že se ničím nemůže prozradit. Jen malá kontrolka jejího náramkového komunikátoru se Sonny pomalu poblikávala. Přetočila náramek světlem do dlaně.

Chodbou, kde Mnemo předtím stála, přicházel Jem Hadarský voják. Mnemo jasně cítila jeho mysl, jednoduchou a přímočarou. Ačkoliv se jeho inteligenční kvocient podobal nejspíše asi automatické pračce, nechtěla se s ním Mnemo nijak zvlášť potkat. Tito geneticky upravení vojáci totiž měli sílu, kterou dokázali běžně vyvinutého humanoida roztrhat na kousíčky.

Voják prošel kolem ústí její chodby bez povšimnutí a Mnemo sotva slyšitelně vydechla úlevou. Náhle ale zvuk jeho kroků ustal. Mnemo ztuhla. Voják se otočil a pomalu se vracel. Zastavil se před terminálem, na kterém zůstal vyvolaný plán stanice. Netrvalo dlouho a jeho bledé oči vypátraly Mneminu siluetu v boční chodbě. Stiskl několik tlačítek po straně terminálu a okolí zalilo ostré světlo. Hadarova šupinatá tvář se zkřivila v úsměšku a sáhl po zbrani. Pohyb už ale nedokončil. V tomtéž okamžiku jeho oči na chvilku ztratily výraz a on na Mnemo zapomněl.

Jeho oči ale stále zůstávaly upřené na ni. Stejně rychle, jak si uvědomoval, že vidí vetřelce, mu Mnemo toto uvědomění vymazávala z hlavy. Voják stál jako socha a nemohl se vzpamatovat z toho, jestli tu záhadnou postavu se stříbrnými vlasy vlastně vidí, nebo ne. Mnemo tu ale nemohla stát a vymazávat mu svou podobu z hlavy navěky. Když si dostatečně zvykla na jeho mozek, vložila mu do vědomí postupně několik jednoduchých příkazů. Voják se náměsíčně otočil, zavrtěl hlavou a váhavě pokračoval v cestě. Brzy se zvuk jeho kroků zpravidelnil. Na právě prožitou příhodu dokonale zapomněl.

Mnemo se ušklíbla a vyběhla zpátky k terminálu. K vězení už neměla daleko. Deaktivovala terminál a dala se do rychlé chůze. Její podrážky pokryté plstí nevydávaly při dopadu na podlahu žádný zvuk. Na své cestě zahlédla zdálky několik dalších vojáků i několik Founderů, žádný si jí ale, jak doufala, nevšiml. Pohledem na hodinky se přesvědčila, že už jí nezbývá mnoho času. Setkání s Hadarem jí nabouralo časový plán. Zrychlila.

Podlaha pod jejíma nohama se najednou jemně zachvěla a současně k ní dolehl zvuk vzdáleného výbuchu. Všechna chodbová světla zhasla, nouzové osvětlení zajiskřilo a zhaslo také. Všechny terminály, které Mnemo míjela, byly slepé a hluché. Vypadalo to, že kdesi ve skladišti došlo k výbuchu nějaké munice a pravděpodobně se poškodily palubní systémy rozvodu energie. Mnemo chvíli přemítala, jak moc to ohrozí její misi. Naopak se jí totiž zdálo, že teď bude mít všechno mnohem jednodušší. Všechna rozrušená a zmatená vědomí, která registrovala, se postupně odlévala do skladišť, k místu nehody, a zanechávala část s věznicí nechráněnou. To byla neobyčejně šťastná okolnost.

Pak ji napadlo, že když vysadila veškerá energie, nejspíš spadla také silová pole u Sevokovy cely. Doufala, že Sevoka nenapadne opustit celu a pokusit se utéct na vlastní pěst. V naprosté tmě, která se rozhostila po chodbách po výbuchu, zvedla ruku a stiskla spínač na malé baterce na jejím levém rameni. Zdánlivě se nic kolem nezměnilo, ani paprsek světla nerozptýlil tmu. Mnemo se přesto znovu jistým krokem rozběhla ke svému cíli.

***

Zatočila za roh a okamžitě ucouvla. V duchu poděkovala svým podrážkám – Founder, který hlídal dveře do věznice ani ne deset kroků od ní, ji nezaslechl. I přes stále panující tmu zůstala raději za rohem. Pochybovala, že by mohla tohoto strážce vyřadit podobným způsobem, jako toho Hadarského vojáka. Jeho inteligence byla na mnohem vyšším stupni a byl tu také ten problém s jeho „nečitelností" – Mnemo nedokázala rozmotat jeho rozmazané, dokonale amorfní vědomí. Takhle to tedy nepůjde, pomyslela si. Budu se muset uchýlit ke starému dobrému způsobu.

Founder, postávající před vchodem do vězení, se tou dobou dokonale nudil. Věděl dobře, že vězeň uvnitř se nikdy nepokouší o útěk, a stát tu v naprosté tmě ho moc nebavilo. Znuděně se podíval na svůj komunikátor... když v tom si všiml něčeho velmi zvláštního. Rukáv jeho šedivé uniformy jako by zářil svým vlastním slaboučkým světlem. Nejen to, zářila tak vlastně celá uniforma. Přiblížil rukáv těsně k očím a zjistil, že to svítí bílé nitky v osnově tkaniny. Než mu mohlo vůbec dojít, čím je tento záhadný jev způsoben, zkroutilo je jeho tělo pod úderem čisté energie. Zásah z phaseru z bezprostřední blízkosti vyvolal v jeho těle šokovou vlnu a destabilizoval jeho tvar. Část hmoty, kterou byl tvořen, se v podobě kapiček rozlétla okolo. Zbytek jeho seškvařeného těla dopadl na zem. To, že se neroztekl do zlatavé louže a nezformoval se v jiné podobě, znamenalo jediné. Byl mrtvý.

Mnemo zaťala zuby. Bylo jí líto, že nemohla strážce jen omráčit – kapalina by absorbovala energii a nepřítel by tu byl znovu. A její plán nepřipouštěl žádné svědky.

Prošla otevřenými dveřmi a její oči rychle přejely celou místnost. Poznala Sevoka, sedícího na lůžku ve své cele, a srdce jí poskočilo radostí. Měl hlavu otočenou za zvukem, který vydal pád těla strážného, ve tváři lehce udivený výraz. Mnemo stiskem druhého spínače přepnula baterku z ultrafialové do viditelné části spektra a rozběhla se k němu.

„Na nic se neptej a hlavně rychle. Nemáme moc času."

K jeho vulkanské cti musela uznat, že šokovaný výraz smazal z obličeje velmi rychle. Ležícímu zbytku strážného věnoval kratičký pohled a následoval Mnemo ven. V chodbě se Mnemo zastavila a znovu přepnula baterku. „Vidíš něco?"

Vulkánské oči sice registrují větší rozsah spektra než lidské, ale na Přátelské Sevok přece jen neměl.

„Tak tě povedu." Než mohl cokoliv namítnout, popadla ho Mnemo za ruku a táhla ho za sebou chodbami, které rozeznávala v ultrafialovém světle tak jasně jako za normálního osvětlení.

„Ten výbuch, to jsi byla ty?", neodpustil si po chvíli porušení pravidla „žádné otázky na útěku".

„Ne. Takové vybavení přece jen nemám. Byla to jen náhoda, ale náramně se mi šikla."

„Nezdá se ti, že je to nějak moc velká náhoda? Co jsem tady, neměli ještě s přepravou nehodu."

„Taky mě to napadlo. Ale teď tě hlavně dostanu odtud pryč. Na vysvětlování a případné děkování bude čas potom."

Zastavili v chodbě, kde se Mnemo poprvé zhmotnila na stanici. Nikdo je nepronásledoval. Vytáhla z kapsy malý emitor signálu a připnula ho Sevokovi na košili. Aktivovala komunikátor, který ji spojoval se Sonny. Svět kolem nich zajiskřil a začal se rozplývat. Zhmotnili se v maličké prostoře. Bzučelo tu několik systémů, tmu rozptylovalo jen něco málo blikajících kontrolek. Mnemo přiskočila k okénku a napjatě sledovala dění venku. Sevok se zmateně rozhlédl a nakonec následoval jejího příkladu.

linkuj.cz vybrali.sme.sk