Shledání

Povídka věnovaná Polgaře, psavkyni stěhovavé. V článku, ve kterém jí byla tato povídka původně věnována, se nacházely i přímé linky na tuto moji jednorázovku; nicméně Pol se s blogem přestěhovala ke konkurenci a tak se budu muset nadále s povídkou tasit sama.

Těžké skleněné dveře odtlačila jen natolik, aby prošla, pak je nechala pomalu dovřít. U stropu chodby blikaly zářivky, některé dlaždice na podlaze praskly už před časem. Po zemi se táhl neznatelný průvan. Opřela se o zeď a zavřela oči. Rozkaz zněl jasně – bude tu stát na stráži, aby zastavila každého, kdo se pokusí dostat se k Paní touto cestou. Sama však věděla, že ten jediný, který by se k Paní dostat chtěl, překážky jako ona nepočítá. Čekala.

Změnu proudění vzduchu, způsobenou tím, jak se na druhém konci tiše otevřely dveře, registrovala okamžitě. Vykročila doprostřed chodby, čelem k vetřelci. Otevřela oči - pohled přeběhl po krémových dlaždicích a spárách mezi nimi sbíhajících se v perspektivě až k postavě na druhém konci. Boty s měkkou podrážkou, černé volné kalhoty, tmavá bunda. Stál volně rozkročený, v nehybné tváři nehybný pohled. Skoro výsměšný.

Pár vteřin uběhlo v tichém vzájemném hodnocení. Ona věděla – poznala ho okamžitě, její služba a jeho zakázky se pohybovaly na stejné úrovni polosvěta. On věděl, že ona ví. Nepřekvapilo by ho, kdyby utekla. Naopak, lehce ho mátlo, že žena naproti se k ničemu takovému zjevně nechystá. Čekal by i zoufalé odhodlání. Proti němu však stála ta nejklidnější tvář, jakou kdy... ne. Už takovou viděl. Ale to bylo dávno, v jiném světě a jiném čase. Vzpomínky zmizely stejně rychle jako se objevily, přesto za sebou zanechaly zvláštní pocit, že čas této chvíle byl nahrazen jiným časem. Sterilní chodba se zářivkovým světlem byla stále táž, ale za jejími zdmi jakoby už nebyly kabely a roury nemocniční vzduchotechniky, ale místo nich závěsy a bambusové rohože domu ze vzpomínek. Slabým průvanem zavoněl jasmín.

"Přišel jsi." Spíš než otázka to bylo spokojené konstatování. Žena si beze spěchu začala rozepínat knoflíčky upnutého kancelářského kabátku. S každým drobným pohybem rukou postoupila o krok blíž. Nažehlený kus bílé látky dopadl na zem v polovině chodby. Černé tričko bez ramínek obepínalo útlou dívčí postavu, dvě tkanice od výstřihu končily v uzlu na šíji. Muž přejel očima po krátkých rozčepýřených vlasech, štíhlých pažích, úzkých džínách. Mladá žena jeden po druhém odkopla střevíčky ke stěně a tím se její příprava k boji zdála být u konce.

"Když se mi postavíš, zemřeš." Muž poprvé porušil svůj nehybný klid a stejně rozvážně několika kroky dál zmenšil vzdálenost mezi nimi. Ženinu tvář prosvětlilo cosi jako úsměv. "Znám své šance... ale je mou povinností tě zastavit. A ty víš, co znamená povinnost."

Přikývl. Zesílil v něm neodbytný dojem, že čas v této chvíli se ztratil a byl nahrazen časem, kdy slova jako povinnost a přísaha znamenala víc než život a smrt. Žena proti němu sem nepatřila. Nebyla překážkou, jaké byl zvyklý rutinně odklízet z cesty. Byla protivníkem. A přesto bylo stále něco špatně.

Jakoby v odpověď na jeho poslední myšlenku dívka vydechla, pozvedla tvář a rozpřáhla obě paže s dlaněmi otevřenými vzhůru, jako by se chystala obejmout milého návštěvníka. Socha rezignace s otevřenou náručí. Pozvednuté ruce se nechvěly, její dech přicházel ve stejném pomalém rytmu jako jeho vlastní. Muž si s úžasem uvědomil, že ta dívka před ním ho vítá jako svoji smrt.

Vždyť ty ani neumíš bojovat!, četla v těch kulatých černých očích. Neuhnula pohledem, když šeptala: "Vskutku nejsem bojovník... v časech míru bych tě mohla milovat." A skutečně mohla, teď, chvíli před tím, než znehybnělý čas vybuchl, věděla, že tohoto muže by mohla milovat - někde jinde a jindy. Jako milovala dřív. Jeho pohled ztvrdl a zaostřil se. Zbývající vzdálenost mezi nimi překonal mezi dvěma údery srdce.

Ruka mířila do hrdelní jamky. Vnímal nehybné, sálající oči, do poslední chvíle upřené do jeho. Pak kolem jeho tváří zavířil vzduch a ve stejném okamžiku se špička jeho prstu dotkla kůže na jejím krku. Jeho napřaženou ruku svírala v dlaních nečekaně pevným stiskem. Pak poprvé sklopila oči. Zářivka na stropě chodby se s bzučením rozblikala. Čas se znovu rozeběhl.

Tma. Odrazila jeho ruku vzhůru, otočkou se prosmýkla okolo druhé. Světlo. Na holém rameni ucítila jeho vydechnutí a ostře vyrazila loktem dozadu. Tma. Odskočil a ráně se vyhnul, jeho další úder vedený shora se potkal se zkříženými zápěstími. Světlo. Drobné prsty obemkly jeho ruku a prudce trhly, celé její tělo se prohnulo a noha vyrazila dozadu. Tma. Vykopnutím kolena odrazil útok a bleskovým kopancem do druhé nohy ji poslal k zemi. Výkřik dozněl ve chvíli, kdy se světlo opět ustálilo. Nemohly uplynout více než tři vteřiny. Zabiják klečel nad ní a svou vahou ji přitlačoval ke studené podlaze, ona se ale ani nepokoušela zvednout. Zaplavil ji pocit úlevy a vykoupení. Zavřela oči a zašeptala: „Pošli mě za Li Kaiem a jdi... kam se dokážeš dostat..." Usmála se a očekávala smrtící ránu.

Namísto toho se trhnutím ocitla zase na nohou, zády přitištěná ke stěně, a překvapeně zírala do planoucích černých očí sotva pár centimetrů před sebou. "Kdo je Li Kai a co o něm víš!" Téměř zaječel a tlak prstů na jejím hrdle zesílil. Tvář jí ztvrdla a oči ztmavly - co je mu do toho? Přesto odpověděla. "Byl to můj manžel..."

Účinek těch slov by nepředpokládala ani ve snu. Zbledl a prsty kolem jejího krku povolily. Dál se tiskla ke stěně a neodvažovala se pohnout. Muž udělal několik potácivých kroků zpět a opřel se o stěnu naproti, ruce se mu třásly. Zvedl k ní oči se směsicí zoufalství a.... naděje? "Lei Tien?" spíš vydechl než zašeptal.

Poprvé se její srdce rozbušilo rychleji. Nikdo neznal tohle jméno - jméno ženy z jiného času a jiného světa, ženy šťastné v domě svého manžela, kam jednoho dne přišel Černokněžník. Jejich souboj byl zoufalý a krátký. Poslední, co viděla, než jí krev zalila oči, bylo mrtvé tělo Li Kaie. Dům se třásl nepřítelovým smíchem a vítr unášel slova kletby seslané na duše těch, kdo se mu opovážili postavit. Probudila se v cizím těle, tady, o dva tisíce let později. Jméno Lei Tien bylo zapomenuto, stejně jako předlouhé vlasy jako černé hedvábí a porcelánová pleť. V tomto světě nevoněl jasmín. Osud ji dovedl do polovičního otroctví ve službách Paní zdejšího podsvětí. Smrt se jí vyhýbala. Dnes už chtěla zemřít...

V suterénní chodbě pod skomírající zářivkou se naproti sobě choulili ke stěně dva lidé. Zabiják a strážce. Muž a žena.

linkuj.cz vybrali.sme.sk