Dvojníci..../Epilog

Epilog Dvojníků. Velice si pohrávám nazvat tu povídku "Bar u splněných přání". Pokud se vám zdá strohá a těžkopádná, je to proto, že mi tentokrát psaní šlo jak psovi pastva.

Epilog  

>>> Země, 31. srpna <<<  

V baru kousek od pláže na Costa Blanca bylo veselo. Azurové vlny šplouchaly o bílý písek pláže a čas od času zašplouchaly koktejly ve sklenicích rozjařené společnosti. David zamrkal, jak vešel z oslňujího jihoamerického slunce do přítmí baru, a přivítaly ho nadšené ovace dělníků. V jejich středu se zvedl Frank Duggar a zvolal: "Konečně jste tady, kapitáne! Dneska se pije na vás a na ten šťastnej skok!"

Vtlačil Davidovi do ruky koktejl a ten ho zvedl na pozdrav manželům Alexandrovým, kteří se na něj usmáli od malého stolku vedle. Dva biologičtí výzkumníci přijali, jak David věděl, fakt svého rozdvojení celkem dobře. Jak prohlásil pak Alexander, na Európě je práce pro deset takových, jako je on. A samozřejmě, měli jeden druhého.  

Frankie mu nakoukl přes rameno. "A kde jsou ostatní? Právníkovi a ten zbytek?" David se usadil u volného stolku, na kterém okamžitě přistál další koktejl, a vysvětlil, že zbytek "dvojníků" má maličké zpoždění. "Víte, Franku, ani nevím, jestli vám mám gratulovat nebo vyjádřit upřímnou soustrast", dodal ještě. Frank se zatvářil udiveně a zbytek dělníků se rozesmál. Pak to Frankiemu docvaklo a vesele se zazubil.  

"Gratulovat, jedině gratulovat, kapitáne! I když pardón, vy vlastně už nejste kapitán..." David se ironicky usmál, když si vzpomněl, jak byl exemplárně propuštěn od společnosti, která se snažila ze sebe shodit odpovědnost a vylepšit si důvěru na veřejnosti. "... jo, to je fakt blbý, jak jste dopad. Ale jestli vás to potěší, tak nám ten váš skok zachránil život. Nebejt vás, tak jsme trčeli na Titanu, přesně jak trčeli ti naši dvojníci, co nakonec neodlítli, a pak dva dny nato přišel ten výbuch metanu a celá směna tam zařvala. Všech deset! Všichni lidi, co tu vidíte." David by sice mohl něco namítat o časové souslednosti, ale většina těchhle debat končila nevyhnutelně v paradoxu, a tak se do toho nepouštěl.  

"A já navíc přišel k pěkné sumičce" pohladil si Frankie symbolicky kapsu a ostatní kamarádi ho se smíchem plácali po zádech. "Jo, náš Frankie, to je hlavička!" zvolal jeden z nich. "A jak se ta sázková společnost kroutila, že to nevyplatí a kdesi cosi. Jenže neměli šanci, jak jednou přijali sázku."   

"Prostě díky vám, kapitáne, jsem živej a bohatej, a to je zatraceně lepší než být chudej a mrtvej", zakončil to Frankie a otočil se k pultu, aby objednal další várku. David vyhlédl ven, na nádhernou pláž, a užíval si chvíli klidu. Pak na cestě zahlédl advokáta Dreycotta a zamával. John Dreycott vešel dovnitř, na směsici hlasitých, ale uctivých pozdravů odpověděl vlídným úsměvem a udělal si pohodlí u Davidova stolku. David mu přisunul popelník a John si s potěšením zapálil doutník. David si všiml, že z klopy mu zmizela ozdobná spona s emblémem advokátní komory, a John zachytil směr jeho pohledu.   

"Je to tak, odešel jsem do zaslouženého důchodu", konstatoval. "Tahle cesta byla svým způsobem pro každého osudová. Mně ukázala, že bych měl skončit. To Rufus to vzal za jiný konec." David zvedl obočí a bývalý advokát dovysvětlil: "Vrátil se do Facetownu, ten případ vyhrál a ve firmě povýšil. Občas o tom přemýšlím, kde se v něm – ve mně – vzala taková ctižádost. Rufus je vycházející hvězda."   

"Tak mu budiž přáno" zvedl David svou sklenici a John si přiťuknul. Teď, když definitivně odložil profesionální právnickou masku, musel David uznat, že je to docela příjemný člověk. Decentní, vychovaný, a unavený. "Muselo to být veliké zklamání", podotknul opatrně. John smutně pokýval hlavou.   

"Myslím, že bylo. I když jsem si to asi zasloužil. Když nás tehdy propustili, letěl jsem rovnou domů. Celou cestu jsem myslel na Evelyn, jak jí konečně vynahradím ty roky... a pak jsem uviděl na příjezdové cestě to cizí auto – v hale nedopité drinky... Evelyn si to vynahrazovala sama. Celkem dlouhodobý, poměrně fungující vztah. Vůbec nesledovali zprávy, takže to byl trochu šok. Pro všechny tři strany. Takže jsem se rozvedl. Z právnického hlediska poměrně jasný případ." David ho v duchu litoval, ale John se kupodivu usmíval, jako by ho něco pobavilo.   

"Myslím, že pro Evelyn bylo dost nepříjemným překvapením, když se setkala s mým rozvodovým právníkem." Mrkl na Davida a ten se neubránil úsměvu. "Vás zastupoval.... Rufus?" Bývalý advokát John pokyvoval hlavou a pak dodal. "Samozřejmě odvedl skvělou práci. Jak jinak."   

 Davida upoutal kdosi další na cestě a ve chvíli, kdy rozpoznal, o koho jde, se na okamžik zatvářil otráveně. John také vyhlédl a zanotoval znělku jednoho televizního pořadu, slova ovšem byla jeho vlastní: "A nyní přichází dvojitá dávka nevkusu..." zamumlal a David se na něj podíval s výrazem nečekaného spojence. Do baru vešly Mischa a Ella Préahovy, zavěšeny do sebe jako dvojčata, a okamžitě zapluly k Davidovu stolku.   

Bývalé Michelle sice ztratily místo stewardky u společnosti PlanetTravel, ale ani jednu to netrápilo. V té mediální smršti, která se kolem nich rozpoutala, se nabídky jen hrnuly. Jejich talkshow se stala brzy jedním z nejsledovanějších pořadů na zábavním kanálu, jehož stupiditu nedokázal zachránit ani pečlivý výběr hostů z řad nejrůznějších celebrit. Ale masy to fascinovalo a to bylo hlavní.  

"Tak už jsme všichni", pronesl David s nádechem lítosti v hlase a mlčky zvedl sklenici pro kamaráda Žanka, který jediný na ten náhodný skok šeredně doplatil. John soucitně mlčel a v duchu probíral, co o tom věděl. Jean-Pierre Candell se s rozdvojením psychicky nevyrovnal. Ten, který se vrátil, se vehementně dožadoval svého dosavadního života, ženy a dětí, a ten, který neodletěl, se tomu zoufale bránil. Vyhrocená rodinná situace vyústila v krizi, když to  žena nevydržela a i s dětmi se odstěhovala. Pár dní na to se jeden z Jean-Pierrů opil, přišel domů a napadl toho druhého. Čtyři bodné rány dvojník nepřežil. Zbylý Jean-Pierre byl postaven před soud za vraždu prvního stupně a ačkoliv obhajoba poukazovala na bezprecedentnost případu, byl odsouzen.   

"Žanek byl vždycky horká hlava", povzdechl si David. "Proto to taky nikdy nedotáhl dál než na druhého pilota", přisadila si jedna z Michelle a David se na ni znechuceně zamračil.  John se omezil na kožený britský obličej a pak se obrátil zase na Davida. "A co vy, Davide? A co váš dvojník?"  

"Pro mě je to tady rozlučka", ukázal David na veselou partičku u baru. "Zítra nastupuju na linku na Titan. Letím se SkyLine, s konkurencí, protože PlanetTravel mi nechtěla prodat ani palubní lístek. Asi z pověrčivosti. Mám tam slíbené místo na transportech. A bráška zůstává tady. V Novém Mexiku chystají svatbu, takže mám jen vyřídit, že vás všechny pozdravuje."  

***  

Zhluboka se nadechl a vstoupil do baru, věčně zamračenou oblohu Titanu nechal za průzračným stropem ulice. Uvnitř bylo všechno na svém starém známém místě – stolky, barový pult s tlumeným osvětlením, několik málo dělníků a dočasných návštěvníků. U vzdálenějšího stolku zahlédl odlesk blonďatých vlasů a zaslechl nezaměnitelnou intonaci všech servírek světa: "Dáte si ještě něco?"  

Nenápadně jí přišel až za záda a zaťukal jí na rameno. "Ahoj Nikki", vypadlo z něj, ale nedočkavý úsměv mu opětoval jen udivený výraz v cizí tváři. Servírka, která se k němu otočila, byla blond, severský typ, ale její tvář byla všední a nudná. "Promiň chlapče, já se jmenuju Lisa. A jestli chceš pití, posaď se a počkej si, hned jsem u tebe." David se začal omlouvat a pak se bezradně poškrábal na hlavě. "Poslyšte, a kdy tu bude Nikki"?   

"Jaká Nikki?"   

"No vaše kolegyně... " znejistěl David a Lisa nevzrušeně zavrtěla hlavou. "Žádná Nikki tu nepracuje a nikdy nepracovala. Já jsem tu jediná servírka. Pleteš si bary, chlapče."   

"Ale... poslyšte, vážně tu nebyl třeba záskok? Třiadvacátého července, minulej měsíc, fakt ne?" Servírka Lisa protočila oči a trpělivě vysvětlovala. "Žádnej záskok. Nikdy. Třiadvacátýho července si ostatně pamatuju. To jsi tu byl jako každej měsíc, celej večer jsi zíral do sklenice a pak jsi se šel vyspat." Nechala Davida stát, kde byl, a šla si po své práci.

Ten už vůbec ničemu nerozuměl. Vymotal se před bar a rozhlížel se po šedě osvětlené ulici, jakoby se zrovna probudil z nějakého zmateného snu. Pak se mu oči zastavily na vývěsním štítu hospody, ze které právě vypadl. Svítivými písmeny tam stálo "BAR U SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ". 

linkuj.cz vybrali.sme.sk