Mezihorské dobrodružství

Loucká hrobka, část druhá

Denního světla takhle na jaře navečer valem ubývalo a do zadní části hrobky se stejně nedostal ani paprseček. Ve světle mihotavé louče vypadala celá prostora rozlehle, těžce mramorově a nepřátelsky, aspoň to tak Esteře připadalo.

Hrobce jednoznačně dominovala socha. Mohutný, přes dva metry vysoký, hrubě naznačený, ale přeci jen rozpoznatelný muž se v pozici zkamenělého strážce dávného hrobu opíral o masivní meč. Estera podobné vídávala na hřbitovech v bohatých městech; tenhle byl ale přeci jen trochu předimenzovaný. Za jeho zády se nacházel kamenný sarkofág s těžkým příklopem. Estera se zastavila u zadní stěny, kde našla cosi jako zbytky malby: na vršku hory tu na pozadí ďábelské oblohy stál mocně vyhlížející mág s vlajícím rudým pláštěm.

"Pravděpodobně nějaký velmistr ohnivé magie", pronesl jí za zády Adalbert. Estera sjela pohledem jeho výhradně černé oblečení a pomyslela si, jaké asi magie je mistrem Adalbertův učitel. Prohlídka hrobky jí nic nového neřekla, ale nenašla nic vyloženě nebezpečného. Záhada zůstávala záhadou, ale teď si šla raději sednout k ohni. Připozdívalo se a vzduch rychle chladnul.

Když na to později vzpomínala, nedovedla pochopit, jak mohla vůbec usnout. Zabalená do deky, na prostydlé mramorové podlaze, ve strašidelné hrobce – ona, která ještě před týdnem hajala v kanafasu! Nejspíš toho na ni bylo prostě moc. Chvíli ještě poslouchala, jak se Adalbert s Bulvou trumfují nepravděpodobně znějícími morbidními historkami, a najednou spala. Dokonce přišel i sen...

V tom snu stála tváří v tvář soše strážce, který ji propaloval pohledem. Doslova. Kamenné oční důlky zářily ostře modrým světlem, které postupně sílilo do bělavého žáru. Pak se socha pohnula – na kámen překvapivě hbitě; vzduchem zasvištěl těžký meč... Estera se vzbudila zoufalým výkřikem, který dozníval v hrobce současně s tím, jak se jí na mysli vynořila spálená hruď nebohého bandity a jeho sečná rána. Najednou si byla jistá, že žádný druhý bandita neexistoval.

Potřásla hlavou a setkala se s tázavým pohledem dvou párů očí. Vyskočila, popadla louč a pořádně si posvítila na strážcův meč. Bylo to tady; na ostří se táhla zaschlá hnědavá skvrna. Nebylo jí jasné jak ani proč, ale tohle byla vražedná zbraň. Opatrně zvedla oči k očím sochy a málem vyjekla: Byly zavázané kusem látky!

"No co... se mi zdál blbej sen, že na mě ta socha zírá, tak jsem jí ty oči prostě zavázal", pronesl trochu omluvně Bulva. Estera se začala cítit opravdu jako ve strašidelné hrobce. "A ten zbytek se ti zdál taky? Ten o běhání a mávání mečem?"

"Co to plácáš, slečinko? Odkdy sochy běhají?" Estera se s neoblomným výrazem Tahle běhá! poodsunula kousek stranou a nechala Bulvu, aby demonstrativně zaklepal na sochu – "Vidíš? Festovní kámen!" Místo toho se otočila na Adalberta: "Existuje přece nějaké kouzlo, které může oživit sochu?" Adalbert si dal s odpovědí jako vždycky načas a jako vždycky vlastně nic neřekl: "Zajisté... ačkoliv umění animace soch se považuje za mírně úpadkové... osobně jsem se s tím ještě nesetkal..." Estera si v bezmocném gestu vjela rukama do vlasů a vysypala na ně svoji teorii.

"Podle mě toho banditu zabila ta socha. Vnikl sem do hrobky, aby ji vykradl, čekal, že tu možná přespí. Udělal si lůžko a ohniště a pak začal se sarkofágem. To nevím jak probudilo strážce a ten ho přerazil mečem. Když bylo po všem, zase zkameněl. Svícení po nocích si vesničani nejspíš vymysleli, jak ten zážitek ze zvuků jedné noci vykládali pořád dokola. Ale musela to být ta socha. Z téhle hrobky nikdo nevyšel a na meči je krev."

Adalbert se tvářil, že se ho to netýká, a Bulva vyjádřil svůj nesouhlas tím, že se pokusil zmíněným mečem zakývat. V rukou sochy ale spočíval opravdu pevně, nehnul se ani o milimetr. "Festovní kámen", zopakoval ještě jednou a pomyslel si cosi o následcích vznešené výchovy.

Estera si založila ruce na prsou a zkusila to jinak: "Tak teda festovní kámen, když říkáš. Ale vsadila bych se o pět zlatých, že bys ho nedokázal rozbít."

"Pche!" udělal Bulva, "to si myslíš, že bych ji nerozdrtil na prášeček, kdyby se mi chtělo?" "Přesně to říkám. Pět zlatých bych vsadila na to, že bys s ní ani nehnul."

S tím, jak se Bulva rozmáchl kladivem, s Estera uklidila do kouta hrobky a pošeptala Adalbertovi: "Tak nebo tak, socha na kousky nikoho nepřepůlí." Hrobkou otřásla příšerná rána a ze sochy se odštípl maličký kousíček mramoru.

"Hmmm, a to má být všechno, co svedeš?" protáhla Estera a Bulva se rozehřál. Po chvíli ohlušujícího dunění se zvířený mramorový prach konečně usadil a Bulva vítězně oddychoval uprostřed hromady beztvarých kusů kamene; ze sochy zbylo jen torzo nohou. Těžký, zašlými drahokamy na jílci vykládaný meč sebral ze země jako svou trofej. Estera s uznalým výrazem (a se skrývanou směsicí vděčnosti a vítězoslávy) vytáhla pět zlatých, načež Bulva udělal druhé "Pche!" a šel si odpočinout k ohni. Estera pokrčila rameny a schovala peníze dřív, než si to její společník rozmyslí. Evidentně žije v tom bludu, že odmítnout peníze patří ke vznešeným mravům, pomyslela si pobaveně.

"Co budeš dělat s tím mečem?" Bulva málem spráskl ruce nad tak inteligentním dotazem: "Co by? Správná zbraň pro správného bojovníka!" Estera ale nehodlala pochybovačný tón hned tak opustit. "A umíš s tím zacházet?" Za studií na internátě často přihlížela šermířskému výcviku a tak věděla, že sousloví "ohánět se mečem" má k reálnému popisu situace hodně daleko. Bulva se s pohrdlivým výrazem postavil a rozmáchl se mečem podobně jako kladivem – Estera se přikrčila pod sprškou mramorových střípků ze stropu a Bulva zkřivil tvář, jak mu od rezonujícího úderu zabrněly ruce. Raději si zase sedl a nečekaně rozumně prohlásil: "Prodám ho – za ten jílec se určitě něco strží."

S rozbitím sochy sice z Estery spadla nervozita, ale na spánek už neměla pomyšlení. Stejně tak Adalbert, který se začal věnovat podrobné prohlídce víka sarkofágu. V hlavách zde byl umístěna jakási kamenná pyramidka na kruhové drážce. 

"Tímhletím se to nejspíš otvírá", upozornil ostatní a Bulva bystře vyskočil. "Že bychom se podívali, jestli pan mág nenasyslil nějaký poklad?" Estera se je pokusila zarazit: "Poslyšte, to se přece nedělá, vykrádat hrobky... copak jsme nějací banditi?" 

"Já bych se tam podíval", trval na svém Bulva a Adalbert místo zbytečného dohadování prostě chytil pyramidku a pootočil ji nadoraz. 

Několik věcí se stalo skoro naráz. Hrobkou otřáslo příšerné zaskřípění a zavanul podivně nezemský chlad. Adalbert se bez zjevné příčiny málem skácel, zbytek sochy se otřásl a zbylá stojící noha se poroučela k zemi, a co bylo nejhorší, kamenné dveře hrobky se začaly zasouvat – a to zpropadeně rychle! Estera, která, věrna své paranoie, zrovna stála poblíž dveří, zareagovala rychleji, než by ti dva považovali za možné. Proskočit rychle se zužující škvírou ven, na svobodu, se zdálo otázkou okamžiku – místo toho se sehnula a všechnu sílu napnula na vhození kusu mramoru, který se sem dokutálel z demolice sochy, mezi podlahu a dveře. Dunivá rána, skřípění namáhaného mechanismu – a pak podivně se rozhléhající ticho; mezi podlahou a dveřmi zůstala škvíra asi tak deset centimetrů. Estera se vítězoslavně otočila k ostatním a ukázala na sochu:

"Viděli jste? Chtěla se pohnout! Kdybychom ji nerozbili, bylo by teď po nás!"

"Kdybych ji já nerozbil, chceš říct. Proč jsi u všech bohů neproskočila ven – mohla jsi jít pro pomoc! Teď jsme tu uvěznění všichni, touhle králičí dírou neproleze ani taková vychrtlina jako ty!" 

"A kdo by zaručil, že se ty dveře budou dát zvenčí otevřít? Takhle se sem ráno přijdou podívat vesničané – a to si piš, že jim zvědavost nedá – a dostanou nás ven sochory. Takhle je mají aspoň o co zapřít", hájila se Estera a přitom se sama sobě divila. V životě by ji nenapadlo, že její tak dobře vyvinuté instinkty na záchranu vlastní kůže odhodí stranou kvůli takovým dvěma protivům. "A pak mi budeš moct poděkovat, že jsem nám zachránila krky", dodala ještě uraženě a pak teprve si všimla Adalberta, který se opíral o stěnu a lapal po dechu. "Vskutku nerad vám narušuji hádku, ale tohle byla skutečně silná magická past! Takový záchvěv energie..."

Estera si mumlala zaklínadlo "já vám to říkala", ale zvědavost ji už táhla k sarkofágu. Bulva, jako celkem prakticky založený člověk, přestal meditovat nad vidinou uvěznění v hrobce a místo toho se opřel do víka, aby ho odsunul stranou. Co Adalbert odjistil pyramidku, šlo to celkem snadno, a když se otřesený učeň magie zase vzpamatoval, přiložil taky ruku k dílu a brzy se celý vnitřek rakve odhalil třem zvědavým párům očí. 

Moc toho tam nebylo. "To by jeden neřekl, že i z mocných velmistrů magie zbyde nakonec obyčejná hromádka kostí", rýpla si Estera, zatímco se Adalbert se svým oblíbeným výrazem Ale prosím vás probíral kusy plesnivého, kdysi rudého pláště. Po chvíli z nich vytáhl krásně vyřezávanou hůl, na jejímž konci se skvěl rudý drahokam. "Tohle je magická věc a jako takovou si ji beru na starost", prohlásil zálibně. Bulva vylovil celkem neporušenou koženou brašnu, ve které zašustily listiny. Estera s Adalbertem po nich natáhli ruce skoro současně, ale zmocnil se jich adept magie a s vysvětlením "je to psáno starým jazykem mágů, který vy stejně nepřečtete", je stopil ve svém plášti. Estera už začínala mít vztek, když ji upoutalo cosi blyštivého na dně hrobu – natáhla se a ve světle louče se zaleskl zlatý přívěšek s rubínem. 

"Jak se nám slečinka naučila vykrádat hroby"" neodpustil si Bulva a Estera opáčila: "Přece by takový chlapák jako ty nenosil šperky!" Pověsila si přívěšek na krk, čímž symbolicky zakončila svou účast na "vykrádání hrobu", a šla si sednout zpátky ke zbytkům ohně. 

"teď už jen zbývá vyčkat rána", podotkla. "A měli bychom si vymyslet historku na vysvětlení tady toho všeho." Bulva zapřemýšlel a navrhl: "Viděl bych to takhle – v hrobce tu sídlil duch mocného mága, který vstal z hrobu a vraždil, kdykoliv sem někdo vstoupil, a kterého jsme porazili v zuřivé bitvě. Na důkaz čehož..." popadl z hrobu zčernalou lebku a křápnutím o kámen ji rozrazil, než stihla Estera cokoliv namítnout, "....předkládáme zde jeho rozbitou nemrtvou lebku."

"Zní to strašně", povzdychla si Estera, "ale ti vesničani to nejspíš sežerou."

S prvním ranním šíráním vyrušily na kost promrzlé knížecí služebníky zvuky zvnějšku – opatrné kročeje a kradmé špitání "Co myslíš, starosto...?" 

"Jsme tady, živí a zdraví", zahlaholil Bulva zevnitř hrobky, kleče na kolenou u škvíry. "Zbavili jsme vás nebezpečného ducha, ale málem nás tu uvěznil – přineste nějaké sochory!" "Hned, hned, vzácní bojovníci", zaradoval se starosta a skutečně netrvalo dlouho, spojenými silami několika pacholků se dveře nadzvihly a trojice dobrodruhů vyšla na denní světlo.

Ukázali starostovi mrtvolu bandity, kterou večer předtím Bulva odtáhl mezi hroby; starosta se chvíli mračil a pak se plácl do čela "Ale vždyť je to Francek! Loni v zimě utekl, říkalo se o něm, že se dal k banditům... i sám kapitán Roxgon ze Swordostu, co ty bandity chytá, se tu po něm jednou ptal... takhle tedy dopadl..." 

Estera moudře přenechala vypravování Bulvovi a Adalbertovi - přestože se po prožité noci cítila jako nejužitečnější z těch tří (byl to koneckonců její nápad, rozbít sochu; a nebýt její rychlé reakce, shnili by tam zaživa!), dobře věděla, že v očích vesničanů se užitečnost měří množstvím svalové hmoty. Namísto toho se po návratu do Loucké hospody vděčně uložila do postele a probudila se až k večeři. 

Dole v nálevně zjistila, že Bulvova historka zatím nabyla neuvěřitelných rozměrů a že Adalbert bohatě využil všech pozvání na víno, takže s padající tmou zapadl do postele a chrápe jako když dříví řeže. Zato Estera měla energie na rozdávání a rozhodla se jí využít pro získání pár informací – nechat jakoukoli listinu, která jí projde pod nosem, nepřečtenou, to se jí nestalo už od dětských let! Jedinou výjimkou byla Stínova politická korespondence, protože dobře věděla, že strýček by manipulaci s pečetí poznal. A způsob, jakým Adalbert listiny nalezené v hrobce zabavil pro sebe, ji kousal ještě teď. 

V temném Adalbertově pokoji, doprovázená pravidelným chrápáním, seděla Estera tichounce jako myška a v pečlivě zastiňovaném světle svíčky se probírala obsahem brašky, kterou zručně a neslyšně vytáhla z pohozeného pláště. Adalbert měl napůl pravdu; asi polovina všech listin byla skutečně psána písmem, které neuměla přečíst. Kromě nich tu bylo ale ještě cosi jako deník a ten byl skutečně zajímavý. Vyprávělo se tu o dobrodružstvích mága Míria, autora těchto zápisků, na cestě za zničením draka. Estera pročetla prvních několik stránek, namátkově prolistovala celý deník a pak se pohledem na poslední stranu ujistila, že to dopadlo dobře: ".... i odebral jsem se na místo svého dětství, do Zeleného údolí, a nedaleko bran staroslavného města Swordostu vystavěl sobě hrobku..."  Estera všechno složila do původního stavu, vrátila brašnu na místo a tiše se vykradla ven. Adalbertem by stejně v jeho stavu nehnul ani výstřel z děla. 

Nazítří se vrátili do Swordostu. Adalbert se uvolil sepsat oficiální zprávu pro Jaruna a Estera se vydala na náměstí, kde si pamatovala výlohu klenotníkovu. Po delším vyjednávání rubínový přívěšek změnil majitele – Estera ze špatně skrývaného výrazu spokojenosti v očích klenotníka usoudila, že ji pěkně natáhl, ale koneckonců byla o velice lehce vydělaných dvě stě zlatých bohatší, a tak se spokojila s osudem. Zbytek dne strávila v různých krámcích, aby se jí už nikdy nestalo, že se ocitne v hrobce bez vlastní deky.         

linkuj.cz vybrali.sme.sk