Vyšetřování temného kultu, část druhá

Během návratu do Jehnic se Estera trochu obávala toho, jak vesničané přijmou jejich zatčení Vincka. Adalbertův zážitek v Měřičkách značně otřásl její důvěrou v kouzelnou moc sousloví "ve službách knížete". Co když Jehničtí budou chtít postavit se za "svého" člověka? Naštěstí pro ně byl Vincek kromě našince také zloděj kuřat a koček. A to rozhodlo. 

Bulva kategoricky odmítl nést Vincka celou cestu do Swordostu a Estera pro změnu odmítla uvolnit mu pouta. Patovou situaci vyřešil hostinský, když jim doporučil opět sedláka Otýpku; tentokrát jako majitele koňského povozu. Otýpka se uvolil zavézt je do města. K bývalému obyvateli Medvědí jeskyně jen poznamenal:

"Víte co? Jak jsem vás ráno poslal do lesa, představte si, ten můj kluk nezvedený chtěl za váma! Já ho ale přidržel při práci, co se má co toulat, když není všechna práce hotova..." Estera v duchu politovala věrného Květka, který chtěl svého temného guru určitě varovat a vysloužil si za to otcovský pohlavek.

O pár chvil později se už natřásali na zpáteční cestě. Bulva jako vždycky pohrdl vozem, jeho dlouhé nohy a zvyk bez problémů stačil jen o málo rychlejšímu tempu dvou zapřažených valachů. Estera lámala ledy okolo Adalberta. Slunce se po vymetené obloze posouvalo stále výš, a tak se Estera po čase podívala, jestli jejich vězeň nebude potřebovat napít. Ke svému zděšení zjistila, že Vincek je tuhý. Ne spánkem. Prostě mrtvý. 

"Tys ho tím roubíkem zadusila!"

"Tak to ani omylem", odrazila Estera Bulvovo nařčení a horečně pátrala po příčině Vinckova neplánovaného odchodu na onen svět. Nic. Vinckovo srdce mlčelo, hrudník nenadzvihl ani závan dechu a pomalu začínal vychládat.

"No to je pěkné", rezignovala Estera. "Neměli jsme v rozkazu náhodou -živý nebo mrtvý-, že ne?"

"Dovézt ho můžeme tak jako tak a zatím si můžeš namyslet, co řekneš Jarunovi", rozhodl Bulva. Estera se začala cítit dost mizerně. Holubička – no prosím – ale mít na svědomí neškodného blázna? Jak tak dumala o nespravedlnosti světa, ledabyle rozvázaná hromádka provazu na těle zajatce u jejích nohou se pohnula. Nevěřícně se na něj podívala a dotkla se jeho tváře, znovu teplé a růžové. Vincek na ni zamrkal a patetickým hlasem pronesl: "Věčný život dá vám Vassa!"

Víc už toho říct nestihl, protože vzápětí měl v ústech zase roubík a Estera vztekle utahovala uzly na poutech. "Nevím, jak jsi to udělal, ale uděláš to ještě jednou a pojistím se, abys na druhé straně už zůstal!" Tváří v tvář výhružkám se Vincek zahalil v důstojné mlčení, což bylo s roubíkem vcelku pochopitelné.

"Byl vůbec mrtvej?" dorazil ji Bulva. "Tak mrtvej, jako ty seš živej", opáčila bezděky dokonale Východňanským dialektem a začala pro jistotu krmit holuba, aby je u Dominika nepomluvil.

Uběhlo hezkých pár hodin z ospalého nedělního odpoledne, když je Otýpka vysadil před Svarožicovým chrámem. Konce uliček se ztrácely v houstnoucím šeru a chrámové stráži se klížily oči. Na Esteřin požadavek, aby neprodleně zavolal otce Dominika, proto reagoval dost zpomaleně. Když se z posvátného loubí konečně vynořil povědomý bílý hábit, skrýval v sobě k Esteřině rozhořčení vyhublou a úlisnou postavu kněze Uriela.

"Náš ctihodný otec Dominik již zaslouženě odpočívá na loži. Není důstojné ho vyrušovat."

"Máme od otce Dominika pověření přivést nebezpečného šarlatána a chceme ho předat přímo vašemu představenému", kontrovala Estera, které byl Uriel od pohledu protivný. Esence vychytralosti a nábožného pokrytectví z něj přímo čišela. Dokonce i Bulva, v přítomnosti kněze obvykle pokorný a úslužný, stál tentokrát nesmlouvavě za Esterou.

"Cokoliv je pro otce Dominika, můžete bez obav svěřit mně, mám jeho plnou důvěru", zaševelil Uriel. Vsadím se, že bys měl rád víc než jen důvěru, takhle jeho místo by se ti líbilo, pomyslela si Estera znechuceně. Z nějakého důvodu ji tenhle kněz štval víc než bylo obvyklé. Jakoby se celá únava nebývale horkého jarního dne zkoncentrovala před chrámovými dveřmi. Estera se začínala potit. Bulva vypadal, jakoby měl v nejbližší chvíli začít vrčet, a Adalbert se tvářil ještě nenaloženěji než obvykle. 

Několikrát ještě zkusili vydobýt si přístup k Dominikovi, ale Uriel byl nezlomný. Volky nevolky museli předat Vincilia strážnému, aby ho odvedl do cely, jak přikázal Uriel. "Dávejte na něj pořádný pozor. Po cestě nám cvičně umřel!" zavolala za ním Estera, ale pochybovala, že ji strážný vzal vážně. Pokusila se to ještě zdůraznit Urielovi, ale jeho aureola -já vím všechno lépe než ty- ji neuvěřitelně vytáčela. 

"Zajímavé, zajímavé. Nic dalšího kultovního jste nenašli?"

"Měl u sebe něco jako rituální dýku", odsekla Estera. "Opravdu?" protáhl Uriel. "Tak to bych ji asi měl dostat", a natáhl dlaň. Estera promtně ustoupila o krok a naježila se: "Je to obyčejná kudla a netuším, k čemu by vám byla!"

Beze slova Uriel natáhl ruku s otevřenou dlaní a dřív, než si byla schopná uvědomit, co dělá, mu do ní Estera vložila dýku. Jakoby poslouchala hlas, kterému nebylo možné odolat. Uriel se blahoskolnně usmál a dveře chrámy za ním zapadly s bouchnutím, které rázem rozehnalo všechnu tíhu na našich dobrodruzích.

"To snad není pravda!" vzpamatovala se konečně Estera. "Kněžské triky", poznamenal nevzrušeně Adalbert. "Já nevím jak vy, ale já to jdu něčím zapít", prohlásil nakvašeně Bulva. Tento návrh byl všeobecně přijat a tak došlo k tomu, že se druhého dne Estera probudila obzvlášť pozdě a s velice bolavou hlavou. 

linkuj.cz vybrali.sme.sk