Poselství pro barona Sršateckého - část první

Na jeden den bylo toho ponížení až příliš. Nejdřív s ní vymetl zem v jeskyni Vincilius, pak si z ní tentýž udělal dobrý den s předstíraným umíráním, a nakonec ji o veškerou kořist obral kněžourský parchant. S takovými myšlenkami kráčela Estera ospalým dopolednem k Svarožicově chrámu. Hodlala vydobýt potvrzení o předání vězně a také ji zajímalo, kdo nebo co by mohl být ten Vassa, kterého zmiňoval Vincek jako svého boha. 

Pokud ovšem chtěla vyzpovídat samotného Vincilia, měla smůlu. Ke svému úžasu, velmi rychle vystřídanému vztekem, našla po svém zajatci jen prázdnou celu. "No co, přece nebudu hlídat mrtvolu", dobrodušně vysvětlil strážný. "Po půlnoci na něj mrknu a koukám – natáh brka."

"Takže jste ho nechali odvézt do márnice", ujistila se Estera s očekáváním toho nejhoršího.  

"Kam jinam." Jak se dalo rychle zjistit, márnice byla prázdná jak hnízdo na podzim – ptáček uletěl. Estera nevěděla, jestli má zuřit nebo se smát. Kampak asi zamířil Vincek, když tak pěkně ošálil stráž, přes všechna její varování, která Uriel odmítl brát vážně? To už není můj problém, řekla si Estera spokojeně. Měli jsme ho přivést, přivedli. Za dveřmi chrámu moje odpovědnost končí. A s touto povzbuzující myšlenkou se vrátila ke Kolu a Meči, aby probudila své dva spolubojovníky.

U hostinského na ni čekal vzkaz. Jarun si žádá jejich služeb.

Upřostřed tradičního nepořádku na Jarunově stole trůnila kovaná truhlička. Nebyla by to Estera, aby ze zvyku nevěnovala nenápadnou pozornost zámku. Vyražená značka velkého M v kroužku hlásala do světa, že dostat se skrz tento zámek bez použití správného klíče vyžaduje mistrovství minimálně takové, jakým se pyšnil jeho výrobce. Tak zagorský Máta už svoje zboží vyváží i do cizích krajin, pomyslela si Estera. Mátovy zámky byly pověstné – i když podstatnou část jejich nedobytnosti zřejmě tvořil fakt, že většina zagorských specialistů na pokladnice měla přísný zákaz pouštět se do zámků se značkou M. Zákaz, podpořený náhradou ušlého zisku, samozřejmě. Lidé, kupující si drahé a pověstné zámky od Máty, většinou netušili, že zároveň platí šéfovi největšího gangu organizovaných lupičů v Zagoru.

".... a je potřeba to co nejdříve a zároveň diskrétně dopravit do rukou barona Sršateckého." Jarunův hlas ji vytrhl ze vzpomínek na domov a vrátil do současnosti.

"Diskrétně – to je důvod, proč to nesvěříte jízdnímu poslu? Byl by v Sršatci daleko rychleji než tři pěší." Jarun ustaraně přikývl. "Nemusím zdůrazňovat, že to, co nesete, není vaše věc."

Estera se zatvářila profesionálně. "Baron má klíč, předpokládám." Jarun jen zběžně přikývl, vložil truhličku do vaku a ten předal Adalbertovi. Audience byla u konce.

Bulva s Esterou využili zbytku dopoledne k nákupu potravin na cestu. Adalbert prohlásil, že on nese truhličku, takže už neponese nic jiného, a nikoho nenechal ji potěžkat. Tohle malé vítězství ho tak dobře naladilo, že se celkem ochotně svěřil s tím, co našel v klášterní knihovně o tom záhadném Vassovi. 

"Záznamy z druhého věku jsou obvykle prabídné, tak jsem se ani nedivil, když jsem to jméno našel zmíněné jen třikrát. Celkem výživná pasáž byla v Knize bojů lordanských.

Přišel den, kdy velekněz Vassův pravil: Pán spoutal Svarožice. Jděte, služebníci, přiveďte nevěřící na cestu Vassovu. A slunce ten den nevyšlo, vítr utichl a oblohu halila černočerná oblaka. Po dva dny vojska mrtvých stála kol hradeb Lordanských a neúnavně útočila. Krupobití šípů zasypávalo mrtvé a oni znovu vstávali. Jen ti, kterých se dotkl svatý oheň Svarožicův, v prach se obrátili a již neprocitli." 

Bulva s Esterou naslouchali Adalbertově recitaci záznamů, které by Estera nepřečetla pro jejich staré písmo a Bulva... no dobrá, Bulvu by ani nepustili do knihovny.

"Z roku 1260 je pak záznam v kronice Lordanské, dosti kusý, prakticky o tomtéž. I slunce prozářilo oblohu a mrtví v prach se obrátili. Stribog rozfoukal jejioch prach po lukách, Vassovi kněží se rozprchli po kraji a do jednoho byli pochytáni. Skoro to vypadá, jako by všechny zmínky o Vassovi byly cíleně vymazávány, jinak bych toho určitě našel víc. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o knihy z Druhého věku, který jak známo skončil hromadnými válkami a vypalováním, možná je to prostě všechno, co uniklo ohni."

"Tím pádem by mě zajímalo, kde k Vassovi přišel takový jehnický balík jako Vincek", podotkl Bulva.

"Možná těm, co do jednoho chytali Vassovy kněze, nějaký jeden dva přece jen utekli", rozjímala Estera. "Někam zalezli, hýčkali si svůj kult a nakonec skončili jako zloději kuřat..." "... a koček!" dodal živě Bulva.

"Každopádně, jestli bude Vincek pobíhat po kraji a oživovat mrtvé, je to vina Uriela a ne naše", uzavřela to Estera. Nikdo z nich tehdy netušil, za jak dramatických okolností se s Vinciliem setkají příště...

Po Staré královské cestě mířili na sever, zpočátku cestou již jednou prošlapanou. Estera s mapou v ruce počítala plán pochodu. "Vychází mi to na tři dny, když tedy trváš na tom, že Sršateckým průsmykem půjdeme za poledne", škádlila Bulvu. Ten ale zůstával neoblomný. "Žádná karavana, žádný posel, prostě nikdo, povídám, nechodí průsmykem v noci. Ani navečer ne."

"Kvůli lupičům?"

"Jsou horší věci než lupiči", pronesl záhadně Bulva a Estera vyprskla smíchy. Pověrčivost! S Bulvou nemělo cenu se hádat. "V tom případě bude nejlépe, když se na noc utáboříme tady někde", ukázala do mapy na několik vršků, prvních výhonků horského pásu, který zasahoval do Mezihoří hluboko ze severu. Stará cesta jej protínala v Sršateckém průsmyku, za nímž začínalo baronství. Dlouhý oblouk silnice a namáhavý výstup a sestup by si mnoho cestovatelů do Sršatce a dále k trpasličímu městu Hor rádo ušetřilo, nebýt Vlčího hvozdu. Hluboký a neprůchodný les prakticky odděloval západní část Mezihoří od Zeleného údolí až po ústí Duiny, a jak pravil Bulva, jsou horší věci než lupiči. Jednou z nich byli vlci ve Hvozdu a krajem obcházely pověsti o vlkodlacích. 

Ještě se ani nezačalo šeřit, když silnice pod jejich nohama začala znatelně zvedat sklon a po pravé ruce se objevilo několik skrovně zalesněných pahorků. Estera se rozhlížela po vhodném místě k přenocování. Vtom její oči upoutalo něco, co nezapadalo do líbezné krajiny této poslední výspy Zeleného údolí: staré a zpola zarostlé ruiny. 

Ve chvilce už k nim mířili všichni tři. Snad chrámek nějakého menšího božstva, snad panské sídlo, snad vila nějakého bohéma; dnes už pohromadě stálo jen pár zbytků zdí, půlka dveřního portálu a hromadami kamení prorůstaly břízy. Závětří a místo pro oheň, to bylo všechno, co toto místo mohlo dobrodruhům nabídnout. Estera zrovna pátrala po nějaké stopě dřívějších návštěv, když se ozval zmatený výkřik a po Adalbertovi jakoby se země slehla.

Země se po něm skutečně slehla, či spíše se pod ním propadla. Bulva s Esterou se opatrně připlazili k okraji nepravidelné díry, ze které se ještě vznášel zvířený prach suti, a jejich pohled dolů opětovaly ublížené oči čarodějovy o pár metrů níž. Adalbert napůl ležel, napůl klečel v hromadě suti, která velmi pravděpodobně bývala stropem sklepní místnosti, a jadrně nadával.

"Jak moc je to zlé?" zavolala Estera dolů. "Ujde to", ucedil Adalbert, zatímco se hrabal na vršek hromady. "Odnesl to plášť..." zhodnotil obrovskou skobu, kterou na jeho plášti zanechala nejspíš nějaká ostrá hrana okraje díry, ".......jauvajs!"

"A noha", zkonstatoval Bulva. Adalbert se dole kymácel na jedné noze a vyčkávavě hleděl vzhůru. "Jak ho odtamtud dostaneme?", zkoušel Bulva odhadnout vzdálenost na dno. "Vytáhneme ho", stručně odpověděla Estera a vytáhla z tlumoku kolo lana, které po rozmotání mělo dobrých deset metrů.

Ještě než Bulva pořádně zapřáhnul svaly a vytáhl Adalberta na světlo světa, ustoupila u Estery starostlivost vrozené zvědavosti. "Je tam dole něco zajímavého?" "Pokud je pro tebe zajímavá tma, tak ano", zaznělo naštvaně zdola. Za chvíli už byli nahoře všichni tři a Adalbert se snažil navrátit si ztracenou důstojnost vehementním oprašováním. 

"Na tmě není nic zajímavého ani na povrchu zemském", podotkla Estera a vydala se s Bulvou sbírat suché klacíky na noc, aby potmě nezůstali. Adalbert se usadil u zdi a prohmatával si nohu. Nebylo to vážné, jen pořádná pohmožděnina. Truhličce se naštěstí nestalo nic a také hůl vyvázla bez jediného škrábnutí.

Tma přikryla krajinu a zanechala tři posly v kruhu mihotavého světla ohně. Rozpočítali si hlídky a Estera se zrovna chystala odsunout ten poslední otravný kamínek zpod žeber, když všechny zmrazilo vzdálené vlčí zavytí.

"Jak daleko jsme vlastně od hranic Vlčího hvozdu?" Několik dalších zavytí, jakoby v odpověď a o poznání blíže, je nenechalo na pochybách, že ne dost daleko.

Sesedli se blíž ohni. "Útočí vlci na lidi?", optala se Estera trochu stísněně. Bulva odvětil s meditativním klidem: "Vždycky, když ti lidi nejsou dost ozbrojení." Jeho jediné oko vyčítavě spočinulo postupně na vlastním kladivu, Adalbertově krátkém mečíku a Esteřině čemsi, co nazývala dýkou. Nic pořádného na vlky. Ruiny okolo neposkytovaly úkrytu, ani co by se za nehet vešlo, a těch pár zakrslých břízek se těžko mohlo nazývat stromem. Vytí se stále blížilo a zdálo se, že zaznívá z více stran. 

"Co zapálit tři čtyři ohně okolo nás? Mohlo by je to udržet zpátky", navrhla Estera. Bulva zavrtěl hlavou. "Není tu dost dřeva, aby vydrželo do rána." V křoví na samé hranici černočerné tmy se ozvalo zapraskání a vyplašené Esteře se zazdálo, že tam zahlédla oranžové vlčí oči. 

Napadlo je to všechny tři zároveň. Otvor do země, který jim tak ochotně našel Adalbert, zíval ještě o stupeň černější tmou jen pár kroků od nich. Velký opracovaný kámen, který býval nejspíš patou sloupu, ležel kousek od okraje. Dobrodruzi se rozhodli nečekat, až dohoří oheň nebo až vlkům dodá odvahu množství, zajistili lano pevnou smyčkou kolem balvanu a jeden po druhém se spustili na dno sklepení. Vrčení a vytí sem zaznívalo slaběji a jak se jim zdálo, i zklamaně.

Dole na hromadě suti Estera popaměti prohmatala svůj ranec a vytáhla křesadlo. Stará známá křáplá lucerna přežila transport do hlubin bez úhony a tak se ze tmy brzy vylouply obrysy sklepení; chodba s jedním koncem zasypaným sutí a druhým ústícím kamenným obloukem do další místnosti. "Když už jsme tady..." Spánek byl zapomenut. Estera se vydala na průzkum a Adalbert se belhal za ní. Bulva chvíli marně přemýšlel, co za poklady tu chce ta bláznivka asi najít, a pak si pospíšil za nimi, pro případ, že by nějaké našla.    

linkuj.cz vybrali.sme.sk