Sršatecká hrobka, část druhá

"Paráda!" zajásala Estera, které se právě splnily všechny dětské sny. A než se Bulva stačil nadechnout, hupsla do portálu a byla pryč. Namodralé světlo se vytratilo a kamenná zeď se opět tvářila nepřístupně, jako by tam nikdy nebylo nic jiného.

No to je skvělý, uvažoval Bulva. Na druhé straně může být bůhvíco a když tam půjdu za ní, nejspíš umřu. A když tam za ní nepůjdu, najde si mě Stín a umřu taky. Vskutku neradostné vyhlídky. Bulva zaklel, pomyslel si – jestli má umřít, tak ji aspoň zabiju osobně –  vyhrkl mocné slovo Flufl a vkročil do portálu dřív, než ho ten záchvat statečnosti stihl přejít.

Ocitl se v malé čtvercové místnosti podobné ze všeho nejvíc komínu, vykládané cihlami. V žádné ze stěn nebylo okno, přesto byl celý prostor osvětlen zvláštním přísvitem bez jasného zdroje. Stěna přímo proti němu byla přerušena solidními dveřmi, před nimi stála s rukama založenýma v bok Estera a s hlavou zvrácenou studovala cosi na stropě. 

Nad prázdnou místnůstkou zavrčel pohrdáním a otočil se, aby se vrátil zpět do hrobky. Leč stěna za ním byla stejná zvonivě znějící cihla jako všude okolo.

"Je to jednosměrný portál", odpověděla Estera, dřív než se stačil zeptat. "No a teď mi pověz, slečinko, jak se dostaneme ven teda?" Než se Bulva stihl pořádně rozčílit, ukázala Estera ke stropu: "Tamhle v tom výklenku je zdá se mi klíč. A těžko bude pasovat k něčemu jinému než k těmhle dveřím." 

Bulva zaklonil hlavu a odhadoval vzdálenost k výklenku. Dobrých šest metrů, rozhodně více, než by dosáhla Estera, i kdyby ji vzal na ramena. Pohledem zabloudil ke kuši, kterou nesla Estera přehozenou přes záda. "Tak ho teda sestřel", prohlásil trochu nechápavě, proč to neudělala už dávno. Estera znejistěla.

"No... víš... ne že bych se kdy dostala k pořádnému střílení..." Bulva se šťavnatě rozesmál. "Ty si koupíš kuši a neumíš střílet?" Zrudla. "A s čím bych se to asi tak učila, ty mistře kladiva!", bránila se dotčeně. Bulva se usadil na podlaze a rozšafně prohlásil: "Jen doufám, že se to naučíš dřív, než mi vyhládne." 

"Možná z ní neumím střílet, ale praštit tě s ní po hlavě můžu vždycky", cedila mezi zuby Estera. Jakoby na potvrzení jejích slov dopadlo Bulvovi skutečně cosi na hlavu. Překvapeně to zvedl ze země. Byl to malý kousek do kuličky zmuchlaného papíru. Estera ho rozložila, uhladila na koleně a nahlas přečetla Adalbertovo neupravené písmo: "Pojďte ven."

"No, to se mu řekne", prohodil Bulva. O chvilku později mohli oba pozorovat, jak se na portálové straně místnůstky rozvlnil vzduch, z ničeho se zhmotnila kulička papíru a dopadla jim k nohám. "Jestli můžete, vyjděte ven."

"To už je na lepší cestě", podotkla Estera, odtáhla Bulvu trochu dál z východiště portálu a nasadila do kuše šipku. "Pozor na očičko", neodpustila si a zacílila na výklenek. Zadrnčela tětiva, šipka se s třesknutím odrazila od stropu, konečkem opeření zavadila o klíč a ten se i se šipkou poroučel k zemi. Estera se vyjeveně podívala na klíč, na svou kuši a nakonec na Bulvu.

"Štěstí i na vola sedne", poučil ji Bulva a vtom se za nimi objevil Adalbert. Rozhlédl se, poklepal na stěnu za sebou a na chvíli se odvážil drobného kouzla na odhalení magie. Necítil tu žádnou konkrétní, což ho uklidnilo. Vzal za kliku dveří, aby zjistil, že jsou zamčené, a otočil se na Bulvu: "Tohle bude potřeba vyrazit. Ujmeš se toho?"

"Ono bude úplně stačit to odemknout", prohodila jakoby nic Estera a jak řekla, tak i provedla. Žádného obdivu se ovšem nedočkala, na to byl Adalbert příliš rozladěný. Dveře zaskřípěly v pantech a odhalily jejich pohledu dlouhou, úzkou chodbu. Rovnoměrné světlo ji vyplňovalo po celé délce a ztrácelo se až v hloubce propadliště, které zelo uprostřed chodby v délce několika metrů.

Estera přicupitala k okraji a nahlédla dolů. Dno nebylo vidět a dýchl na ni chlad. Na druhou stranu by nepřeskočil ani dlouhonohý Bulva. Prozkoumala stěny chodby a dostala lepší náladu: propast nesahala od stěny ke stěně, ale ponechávala na každé straně římsu o šíři asi pěti centimetrů. Na bližším i vzdálenějším konci bezedné jámy pak byly ve stěně upevněny železné kroužky. Estera se široce rozkročila, takže se oběma nohama dotkla stěny na každé straně. Stála pevně, chodba byla úzká. Tohle půjde. 

"To se mám jako přeplížit po tomhle šlížku?" ukázal Bulva na římsu a zkusmo se postavil na jednu nohu. Rum vypitý při dýchánku s hrobníkem ještě působil; zapotácel se. "Neboj se", uklidnila ho Estera. Z batohu vytáhla osvědčené lano, provlékla ho jedním železným kroužkem a uvázala si oba volné konce kolem pasu. Postavila se jednou nohou na každou římsu, rozpřaženýma rukama se zapřela o stěny a opatrnými, ale jistými krůčky přešla na druhou stranu. Lano zajistila do druhého kroužku a na cestu se vydal Adalbert. 

Noha, kterou si zranil na cestě do Sršatce, ho ještě stále trochu bolela, a v jednom okamžiku se mu lehce smekla z římsy. Improvizované zábradlí z lana ale posloužilo dobře. Bulva to měl nejtěžší, protože nesl kladivo a mohl se tak držet jen jednou rukou; i přes vliv rumu se ale také dostal na druhou stranu. Estera smotala lano zpátky do batohu a světácky prohodila: "Mě kdybyste neměli..." "... tak nelezeme do portálů a neskotačíme nad podezřelýma děrama", uzemnil ji Bulva. Dveře na druhém konci chodby nebyly zamčené a otevřely se do jasně osvětlené místnosti ve tvaru hexagonu.

Prostora byla o poznání větší než ten první komín. Protější strana opět hostila dveře, tentokráte dvoukřídlé, a po obou stranách ode dveří lákaly pohled podivuhodné mozaikovité obrazce se zpřeházenými liniemi, které nedávaly smysl. Do detailu vypracovanou krásu celé místnosti kazila jen hnijící mrtvola, která smrděla na podlaze uprostřed. 

Dveře za jejich zády se samy přibouchly a v tu chvíli všudypřítomné světlo na okamžik pohaslo a zase se rozzářilo. Adalbert se ošil, okolím prochvěla magie. Zhroucená postava uprostřed hexagonu se chrčivě nadechla a začala se kymácivě zvedat; při každém pohybu z ní upadl kus plesnivé kůže. Estera zaječela a nemrtvý se po nich začal sápat. 

Proklouzla mu podél zdi, Adalbert odrazil nazelenalou ruku svým mečem a rozběhl se k pravé mozaice. Bulva se vyhnul nebezpečně vypadajícím drápům, zhoupl kladivo a podrazil příšeře nohy. Druhou ranou ji přerazil záda a pod třetí zapraskala lebka. Zombie ležela na zemi a smrděla ještě o trochu víc než předtím. 

"Mě kdybyste neměli", zdůraznil Bulva a nikdo neprotestoval. Adalbert se věnoval obrazcům. Jejich obdélníkový tvar dělila mřížka, ve které jedno políčko chybělo a ostatní se mohly volně posouvat. "Je to hlavolam! Musíme z těch linií vytvořit správný obrazec." Začal posouvat destičky tak, aby linie na jejich okrajích vzájemně navazovaly, když najednou světlo znovu zamrkalo. Na okamžik se mu zatmělo před očima; závan magie opět probudil nemrtvého bojovníka.

Bulva byl tak překvapen tím, že někdo jednou sražený může ještě bojovat, že nechal zombie vstát a zaútočit. Tentokrát se pohybovala rychleji a první ránu kladivem odrazila holýma rukama. Bulva se ale nenechal vystrašit. Místnost se otřásla několika ranami a brzo bylo po boji. Estera zápasila se svým hlavolamem, Adalbert už měl půlku druhého sestavenou, když světlo zamrkalo potřetí a zombie se nevyhnutelně zvedla na nohy.

"Bejt váma, pohnu si s tím!" křikl Bulva, když tak tak uhnul nebývale mrštnému výpadu nemrtvého bojovníka. Tentokrát mu musel přijít na pomoc i Adalbert s mečem. Potřetí mrtvola klesla k zemi s zpřeráženými hnáty a Bulva se nad ní rozkročil s napřaženým kladivem. Při čtvrtém probuzení jí rozdrtil shnilou lebku dřív, než ji stihla pořádně zvednout nad podlahu. Adalbert sestavil svůj obrazec, přeběhl k Esteřinu a dokončil i její. Zámek ve dveřích cvaknul a trojice dobrodruhů jimi proběhla dřív, než je zombie stihla následovat.

Znovu se ocitli v dlouhé a úzké chodbě, na vzdálenějším konci uzavřené dveřmi bez zámku. Místo jámy zdobily podlahu čtvercové dlaždice. Většina měla neutrální bílou barvu a několik, nepravidelně rozmístěných, se lesklo zlatavým odstínem.

Estera se chytila Bulvy za ruku, napřáhla nohu nad nejbližší zlatou dlaždici a jemně, jako peříčkem, se jí dotkla špičkou boty. Nestalo se nic. "Napoprvé dobře", pochválila se, došlápla na ni i druhou nohou a začala mrštně skákat po zlatých dlaždicích na druhou stranu. Dělily je různé vzdálenosti; některé Esteře stačilo překročit delším krokem, někde musela napnout všechny síly. A někde uprostřed nedoskočila a půlkou chodidla došlápla na bílou plochu.

Na vzdálenějším konci chodby to zaprskalo a z ničeho se tam zhmotnila ohnivá koule. Rozletěla se chodbou a nabírala na rychlosti, Estera se tak tak přikrčila, aby se jí vyhnula. Oba její druzi se přitiskli ke stěně u dveří a plamenná koule se neškodně roztříštila o dveře, kterými vešli. 

"Tak teď víme, co dělají ty bílé", zavolal na ni Bulva a Estera pokračovala přískoky dál. Už byla skoro na konci, usmála se a napůl se ohlédla na ostatní – a nedošlápla. Zaprskání vzduchu těsně před ní ji nevybíravě přimělo k soustředění – reflexivně se přikrčila a ohnivá koule jí prosvištěla nad hlavou. Vzduchem začpěla spálenina a Estera se zoufale chytila za vlasy. Koneček jejího drdůlku byl dočerna ohořelý. Třemi skoky překonala zbývající vzdálenost a s úlevou se opřela o dveře. 

Bulva soubojem se zombie tak vystřízlivěl, že skákání po dlaždicích pro něj nepředstavovalo větší problém. Zato chudák Adalbert! Neměl ani Bulvovu výšku, ani Esteřinu mrštnost; ale nejvíc ze všeho mu vadila namožená noha. Uprostřed chodby, kde byly vzdálenosti mezi dlaždicemi největší, špatně doskočil. Svalil se na zem a spustil tím hotovou lavinu ohnivých střel, sotva se stačil schoulit na zlaté dlaždici. Jedné se vyhnout nestačil a jeho už tak útrapami poznamenaný plášť "ozdobila" roztřepaná ohořelá díra. Soucitně nabízenou Esteřinu ruku odmršil pohledem zamračeným jako obloha před bouřkou a otevřel dveře do další místnosti.

Třetí "zkušebna vhodnosti nositelů Meče duše", jak to nazvala Estera, vypadala jen jako malá chodbička, poznenáhlu se rozšiřující ke dvěma dveřím, které každé strážila socha. Jak přišli blíž, socha nalevo pohnula kamennými rty a dutě zašeptala: "Já vždycky mluvím pravdu."

"Já vždycky mluvím pravdu", odpověděla jí jednohlasně druhá socha.

"Za mnou čeká smrt", informovala je první socha a druhá totéž odpapouškovala po ní. Estera se zamračila. "To je přece nesmysl!"

"To jako že obouma dveřma se jde do háje?" ujistil se Bulva. "Tak to nemá být", protestovala Estera. "Četla jsem o tom v... no prostě jsem o tom četla. Jedna by měla být pravdomluvná a druhá lhát a my bychom měli přijít na to, která lže a pak bychom věděli, kudy ven..." zarazila se, když obě sochy s poněkud ztuhlým úsměvem zopakovaly: "Já vždycky mluvím pravdu."

"Nejspíš z nich nic jiného nedostaneme", uzavřel to kysele Adalbert a namátkou se vydal ke dveřím nalevo. Otevřel je bez potíží, nahlédl za ně a k úžasu ostatních se uchechtl. "Sir Bartolomeus měl smysl pro humor", podotkl, když prošli všichni tři do další chodby a za nimi zůstaly dvoje dveře, vedoucí oboje do stejné chodby. 

Smrt čekající za dveřmi měla podoby trojité čepele na kyvadle, které pravidelným svistotem protínalo chodbu po celé její délce. V nejnižším bodě dráhy uprostřed chodby se skoro dotýkalo země a bylo jasné, že ani ležící člověk by neměl šanci. V obou úvratích čepel dosahovala výšky dva sáhy nad zemí. 

Bulva v podřepu pozoroval čepel, aby si zvykl na pravidelné tempo kyvadla, a v momentě, kdy se na okamžik zastavila nad jeho hlavou a vydala se na zpáteční cestu, rozběhl se za ní. Životu nebezpečný střed chodby překonal ve chvíli, kdy se čepel obracela na druhé straně – ještě dva skoky – a vrhl se plavmo na podlahu, právě včas mimo dosah. Stejně překonali nástrahu i ostatní a čekaly je další dveře. 

"Copak tohle nikdy neskončí?" postěžovala si Estera. "Nějak brzo tě přešel elán", zabručel Bulva. V závěsu za Adalbertem vstoupili do dveří a udiveně se rozhlédli. 

"Prošli jste zkouškou důmyslu, odvahy, síly, mrštnosti, důvěry i rozvážnosti. Teď vás však čeká zkouška chytrosti tváří v tvář smrti..." Místností ševelil bezkrevný hlas. Cestu k východu na druhé straně blokoval široký stůl; po obou jeho stranách se leskla hladina vody ve dvou nádobách. Za stolem, průhlednou tváří otočen k nim, seděl duch.

"Echm..." odkašlal si Adalbert.

"Zahrajeme si takovou hru", pokračoval trochu živěji duch. Zdálo se, že trochu nabyl barvy, a jeho ruce spočívaly na stole, aniž by jím procházely. Doprostřed stolu přisunul truhličku. Víko odskočilo a odhalilo pohled na dvanáct lahviček s tekutinami neurčité barvy.

"Mám tu dvanáct jedů. Rozličné síly. Dvanáctý je nejsilnější. Požijete-li jed, silnějším jedem můžete jeho účinek zvrátit. Slabší jed vás ale nezachrání a zemřete. Zahrajeme si – budeme si brát po jednom." Sáhl do truhličky a vytáhl poslední v zadní řadě. "Svou volbu jsem již učinil."

"Jak může duch umřít?" vzpamatovala se Estera. Duch na ni upřel šedivé oči. "Ty jedy stravují duši..."

Trojice dala hlavy dohromady a potichu se dohadovala, zatímco duch vyčkával. Bulva nevypadal, že by chápal smysl celé hry. Estera mu rozuměla dobře, ale nenapadala ji žádná vítězná taktika. Adalbert chvíli usilovně přemýšlel a pak se posadil na protější židli.

Jeho dva druhové se zatajeným dechem pozorovali, jak si oba hráči vybírají na svou stranu vždy střídavě po jedné lahvičce. Ty nebyly nijak označeny. Nachystané poháry byly naplněny vodou z nádob, do každé vmíchán jed a protivníci si navzájem vyměnili smrtící tekutiny. Jako protijed si pak každý umíchal a vypil nápoj sám. Podvakráte se takto prostřídal v Adalbertových žilách jed a protijed, a stále byl naživu; stejně tak i duch. Potřetí si duch umíchal protijed a vypil ho. Ke čtvrtému kolu však už nedošlo. Duch se s tichým zašuměním vytratil do nicoty a zámek ve dveřích za ním se sám odemkl.

"Tys ho dostal!" zaradovala se Estera. Řevnivost byla ta tam, celou dobu se o Adalberta opravdově bála. Ten se ovšem tvářil, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

Za dalšími dveřmi byla jako obvykle chodba. Jednoduchá, kamenná, bez jakýchkoli ozdob či překážek. Opatrně se do ní pustili a zpočátku se zdálo, že je to opravdu jen obyčejná chodba. Po pár krocích si Estera povolila límec a ztěžka vydechla. "Teda mně je ale horko."

"Tobě taky?" Bulvovi se na čele leskly kapičky potu. S každým dalším krokem si připadali, jako by se přibližovali rozpálené sklářské výhni.

"To se nedá projít, vždyť se zaživa uvaříme", zastavila se Estera a lapala po dechu. "Vypadá to jako zkouška vůle", poučil je Adalbert. Estera si zakryla oči, připadalo jí, že jí je žár musí vysušit. Když už nemohla vůbec dýchat a kůže na rukou ji pálila tisíci jiskřičkami, najednou žár opadl. Byli na konci chodby. 

Vešli do místnosti a rázem poznali, že jsou u cíle. Na čtyřech symetricky umístěných oltářích ležely čtyři jílce meče bez čepele. Na první pohled naprosto stejné. Protější stěnu uzavíral stejný portál, jakým sem vešli.

"Co teď? Jak poznáme, který meč je ten pravý?"

"Bartolomeus zřejmě předpokládal, že pro meč si přijde nějaký další theurg... ten by to jistě poznal a dokázal by tak, že je hoden jej nosit", vysvětloval Adalbert.

"Nám bude tedy muset stačit zákon pravděpodobnosti", prohlásila Estera a popadla namátkou meč nalevo. "Máme tři možnosti ze čtyř." Bulva si zvolil meč napravo a Adalbert jeden ze dvou zbývajících.

Nikoho ani moc nepřekvapilo, že z portálu vyšli zpět do Bartolomeovy hrobky. Veknu zpívali první ptáci a pomalu světlalo nebe. Estera se podívala na své ruce: byly prázdné. Stejně tak Adalbert nenesl nic. Bulva však třímal zdobený jílec, i když se na něj tvářil trochu zklamaně. K čemu je meč bez čepele?

"Slovo moci, kterým i meč procitne", odrecitoval Adalbert. "Ahá!" rozsvítilo se Bulvovi, napřáhl jílec do prostoru a pronesl: Flufl!

Vzduchem se zableskla namodralá čepel, jakoby utkaná z průsvitné mlhy. Bulva zkusmo mávl mečem k sarkofágu; neozvalo se zařinčení ani třesk, ale čepel prošla pevnou hmotou bez odporu.

"Meč Duše... spíš meč pro duchy!" podotkla Estera. "To je pěkně na nic!" rozčílil se Bulva. "Tedy z magického hlediska je to stále zajímavé..." natáhl se po jílci, který mezitím zhasl, Adalbert, ale se zlou se potázal.

"Žádný takový! Já ho vynesl, je můj!" A Bulva schoval nalezený Meč duše hluboko do svého batohu. "A na co ti bude?" otravoval ještě chvíli Adalbert, ale nakonec to musel vzdát.

Trojice dobrodruhů opouštěla potajmu hřbitov v různorodé náladě. Adalbert stále lehce kulhal a smutně obhlížel škody napáchané ohnivou koulí na svém plášti. Bulva si vykračoval hrdě jak páv, i když v podstatě jen proto, aby naštval Adalberta. A Esteře běželo hlavou: "Tohle bylo rozhodně zajímavé." 

linkuj.cz vybrali.sme.sk