Třicet stříbrných za mou hlavu - část druhá

Pustila jsem se do systematické prohlídky celého pokoje. Výškou stropu připomínal spíš kapli; dopolední slunce se na mě smálo okénkem v arkýři bezpečně mimo můj dosah. Toaletní stolek se džbánem vody, čajový stolek, čalouněné křeslo: vše sladěné s nepochybně ženským vkusem. Napadlo mě, kterou asi obyvatelku Rubínovy domácnosti jsem připravila o ložnici.

Krátce před polednem Rubín zdvořile zaklepal na dveře. "Má vzácná paní, doufám, že nám prokážete tu čest a připojíte se ke mně a mé ženě na oběd?" Protože výčet událostí, které mě postihly od včerejšího večera, nezahrnoval snídani, souhlasila bych i s horšími podmínkami. Uvedl mě do jídelny, kde už za stolem seděla ctěná paní Kassandra Rubínová.

Už dřív jsem slýchala, že se Rubín oženil pro peníze. Nemilosrdně mě napadlo, že to musely být zatraceně velké peníze. Kassandra vypadala jako do hedvábí oblečený, šperky ověšený chrlič. Zatímco její manžel cvrlikal představovací formulky, utkvěla pohledem na mých šatech. Nalíčená ústa se jí rozevřela jako zoban a místo pozdravu zakrákala: "To jsi jí musel dávat moje zásnubní šaty, muži?"

Rubín k ní okamžitě přispěchal a začal jí upravovat polštář za zády. "Pochop, má nejdražší, přece bys nechala tak vzácného hosta v nočním oděvu..." Z Kassandřina výrazu bylo jasně patrno, že nechala. Soucit téhle dámy by se pravděpodobně omezil na kavalec ve sklepení a kůrku chleba. "... a tyhle šaty už přece stejně nenosíš!", dodal Rubín poněkud nešťastně. Kassandra znechuceně přivřela oči a obrátila se ke mně. 

"Snad vám padnou. V den svých zásnub jsem byla štíhlejší než jsou dnešní dívky – ty bývají rozmařilé." 

"Děkuji. Ty šaty jsou ve skvělém stavu – což je úžasné, po tak dlouhé době", kontrovala jsem a paní Kassandra se pro zbytek oběda zřekla konverzace. Počet a vybranost chodů oběda vysvětlovaly, proč je Rubín skoro širší než vyšší. Nechávaly ale otevřenou otázku, proč to stejně nefunguje na jeho vyschlou ženu.

Role Rubínovy okouzlující společnosti jsem se ochotně zhostila i po následující dva dny. Odpoledne třetího dne jsem věnovala spánku. Kassandra by to jistě nazvala rozmařilostí, ale na tuto noc jsem měla jiné plány. Jízdnímu poslu obvykle zabere cesta mezi oběma městy dva dny. Když k tomu přičtu dobrého koně a důvod spěchat, jevilo se mi jako nejmoudřejší další skvělou snídani raději oželet.

Nad městem už dávno ležela tma, když v domě utichly poslední zvuky. Poklekla jsem u dveří svého pokoje. Tenká ohebná čepel vklouzla do zámku, který tichounce klapl. "Diplomacie otevírá dvéře", uchechtla jsem se v duchu, jak se mi vybavilo motto mého předchůdce na zbořihořském dvoře. I tyto dveře se bez odporu podvolily diplomacii a já se ocitla ve známé chodbě. Tiše jak myš jsem se do ní pustila.

Věděla jsem, že můj pokoj je osamocen v nejvyšším patře domu. O patro níž snili svůj sladký sen o výkupném Rubín se svou ženou; služebnictvo zařezávalo v přízemí. Nejtěžší na celém plánu bylo to, že jediná cesta ven vedla spořádaně hlavním vchodem. Chodba v patře neměla okna a ta v přízemí byla zamřížovaná. Jedna z chyb, které Rubín udělal, bylo vodit mě k jídlu do jídelny. Dva dny mi stačily, abych si zapamatovala, která prkna v podlaze vržou, a teď se jim dobře vyhnula.

Proto mě docela překvapilo, když jsem najednou zaslechla zavrzání. Ztuhla jsem na vrcholu schodiště v prvním patře a přitiskla se ke stěně, skryta kyprými tvary sochy Bohyně hojnosti. Ozvalo se další zaskřípění a teď už jsem věděla, že přichází z přízemí. Myšlenku na někoho ze služebnictva, který jde zkontrolovat dům, jsem zavrhla. Sluha či hlídač by si rozsvítil. 

Moje oči, zvyklé pracovat v noci, vyhmátly ve tmě schodiště postavu. Kdosi – podle výšky muž – se co nejtišeji plížil po schodech nahoru. Oblečen celý v černém, přiléhavém oděvu. Profesionální zloděj? Nebo něco jiného? Někdo si chce vyřídit obchodní účty s Rubínem? Instinkt mi zavelel ani se nehnout a nedýchat. Vlídná náruč Bohyně hojnosti mi poskytovala dobrý úkryt ve tmě. Noční návštěvník se doplížil do prvního patra, chvíli naslouchal směrem k ložnicím pánů domácích a pak se k mému největšímu překvapení pustil do druhého patra. Položil nohu na první schod a dřevo zaskřípělo jako raněná vrána.

Když jsem tudy chodila ve dne, připadalo mi vždycky, že to musí slyšet i sousedi za zdí. Natož domácí uprostřed noci!

Nezvaný host teď byl ani ne metr ode mě. Několik cenných vteřin ztratil váháním, co dělat – dole v přízemí se ozvaly zmatené hlasy a volání po světle. Zato Rubín prokázal, že o rychlé reakce kapsáře ho nepřipravily ani roky blahobytu: dveře do ložnice se rozlétly a tlouštík se vyřítil ven, v jedné ruce lampu a v druhé obušek. Světlo z rozkomíhané lampy divoce přejelo po stěnách chodby a nemilosrdně ukázalo na nočního návštěvníka: vysokého, štíhlého se zahalenou tváří. Jediné, co na něm nebylo černé, byla lesklá čepel dýky.

linkuj.cz vybrali.sme.sk