Norsko - Den první: Brno - Praha - Ústí n.L. - Dresden - Berlin - Lübeck - Kobenhaven

Putovní dovolená v Norsku připadla na časný červenec roku 2007. V době plánování jsme hodně probírali, zda jet jako vždy sólo, nebo ve čtyřech. Pro romantické putování párku hrdliček hovořila naše vrozená láska ke Skandinávii jako krajině, kde nám do výhledu a na nervy neleze žádný další turista; pro společnost v druhém stanu pak vyhlídky na krajinu drsnější, než jsme byli doposud zvyklí. 

V půlce příprav pak odřekl švagr s tehdy-skorošvagrovou, který se nejspíše zalekl vzpomínky na svůj nemístně přetížený bágl v Tatrách o rok dříve. Naskytlo se tak místo pro mého kamaráda, který měl jeden čas tři kandidátky na doprovod, aby mu nakonec nekývla žádná. Jeli jsme tedy ve třech.

Zážitek to byl poučný: ve třech už nikdy více! Oba pánové byli samozřejmě gentlemani, kteří přirozenou vzájemnou nevraživost, jaká nastává zákonitě v každé skupině se sudým počtem samečků a jedinou samičkou, drželi pod pokličkou. Mezi nimi jsem se nešťastně pohybovala já, ve snaze nezkazit dovolenou jednomu, nedopustit, aby se cítil odstrkávaně ten druhý, a pořád zakopávala o tu pokličku...

Následuje poměrně věrný deníkový záznam oněch dnů. Autorem fotografií je manžel.

Pátek 29. 6. 2007


Bágly sbalené do nejmenších podrobností, dáváme si sraz na Pekařské v palačinkárně a bagetárně, kde otrávíme prodavačku požadavkem celých šesti baget po ránu – ještě ke všemu jedné vegetariánské. Fronta za námi to vzdala. Autobus Eurolines do Prahy je poloprázdný, ale řidič nám zatrhává tipec optimismu velmi rychle – v Praze budeme přestupovat.

Na druhou stranu to byla výhra. Místo jednoho nerudného morouse s námi jela až do Kodaně dvojka, na kterou hned tak nezapomeneme. Začalo to už někde za Ústím, kdy jsme na celkem složité mimoúrovňové křižovatce trhnutím zabočili na špatnou úroveň, což řidič – asi služebně mladší – doprovodil pokáráním svého ukecaného kolegy: "Nemluv na mě, když jsem tu poprvé!" Na dálničním přivaděči se autobus hned tak neotočí, nicméně nás zachránil blízký kruhový objezd – "To je super, ty kulaťáky, co?", liboval si provinilec a pelášili jsme zpět.

Další sérii hlášek ti dva vyrobili na hraničním přechodu do Německa. Němečtí celníci nehodlají prodat svou kůži lacino a prohlížejí pasy. Když stále stojíme, zatímco ostatní dálková doprava vesele projíždí okolo (jednoho známého takto náš řidič pozdravuje halasným "Ahój krávo!" z okýnka autobusu), přichází druhý řidič se zjištěním, že máme asi někde problém. "Eine kleine nebo eine big?" ptá se kolega a druhý zachmuřeně odpovídá: "S Němčourama je to vždycky eine grosse..." A taky že ano. Za chvíli Němci vytahují z autobusu jednoho nebohého Portugalce a je i se svým batohem zanechán svému osudu v Česku. Druhý Portugalec, co seděl vedle něj, se s hláškou "He doesnt speak very good english" zvedá a taktéž opouští schengenský prostor.

Podvečerní zastávka na rastu u německé dálnice se opět neobešla bez řidičského hláškování. Upozornění, kdy budeme odjíždět, bylo před vypuštěním hladové zvěře proneseno do interkomu česky, anglicky i německy. Ani to nestačilo – poté, co jsme nastartovali a začali vyjíždět z parkoviště, ozvala se jedna dáma zezadu, že jí chybí soused ob sedadlo. "Věci tu má", argumentovala. Řidiči zpomalili, rozhlédli se – a už jsme to otáčeli zpátky k rastu. Nad jakýmsi Turkem uhánějícím k autobusu ucedili jenom: "Ti dám takovou facku, že se naučíš česky!"

Na trajekt do Dánska jsme dojeli uprostřed noci. Nečekali jsme dlouho a už jsme se vezli na palubě. Trochu mrholilo. V naprosté tmě okolo jsme neviděli nic než trochu bílé pěny rozstřikované přídí a světla jiných trajektů v dálce.

První věcí, která nás uvítala na dánské půdě, byl slejvák. A to doslova. Vrata v přídi trajektu se odklopila a my vyjeli na molo v záclonách deště. Autobus se ponořil do spánku, vyhlídla jsme si vepředu volnou dvojku a šla se stočit do polohy jakžtakž vodorovné.

Do Kodaně jsme dorazili v pět ráno. Autobus nás vysypal poblíž nádraží, kde zastavovaly snad jen příměstské vlaky, a kde i v tuto nemilosrdnou hodinu stála pěkná řádka bicyklů. Šli jsme se trochu projít a poté podnikli výpad na vlakové nádraží, na záchodky, s cílem vyčistit si zuby – ale ouha, Dánové tohle měli okaučované poplatkem. Tak jsme si nechali zajít chuť na zubní pastu a vrátili se raději k zastávce. Tam jsme jako jedni z posledních nastoupili do mírně přeplněného autobusu do Osla. Nastala nejútrpnější část cesty – autobus byl menší, sedačky opravdu miniaturní, bez jakýchkoli podnožek nebo opěrek, a spolucestující pěkně pohodlně spící na dvojsedadlech. Jak tak ale vystupovali, postupně jsme se sesedli – ale to už je příběh druhého dne.

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk