Všechny jsem objala...

... od Günthera dostala pusu na tvář...

... a šla jsem.

Pragmaticky bráno, když je další koncert prvního dubna, přičemž my odjíždíme devětadvacátého března, nepotřebuju už chodit na zkoušky. Takže jsem ultrarychlou rozlučku udělala už dneska. Přinesla jsem oplatky a sladkosti (snad je snědí po zkoušce), sbormistryni dala bonboniéru s věnováním, ještě před začátkem zkoušky asi dvacetkrát za sebou vysvětlila, že už nepřijdu, protože Gospelprojekt už nestíhám a děti jsou pořád nemocné... a utekla dřív, než stihla sbormistryně ušít nějakou pitomou zdravici.

(Pekelný zvyk v Byšnovském sboru: Každému, kdo slavil narozeniny, se ve stoje zpívá nějaký kánon z obecně známých not. Když mi bylo devětadvacet, pokusila jsem se tomu pranýřování uniknout, ale oni si nedali říct; svoje za-týden-třicetiny jim už v plen nevydám.)

Bylo to fajn, chodit tam; když jsme ještě neměli Lidušku, opravdu jsem si tam odpočala. Uštrikovala jsem tam strašně moc ok a našeptala se sousedkami ještě víc drbů:) S miminem už to tak slavné nebylo, stíhala jsem každou třetí zkoušku a musela jsem vynechávat i některé koncerty.

Jako integrační fenomén na vesnici to bylo k nezaplacení. Jeden měsíc ještě beznadějně osamělá vyrvankyně z kořenů, druhý měsíc už srdečně zdravena ze všech zapadlých uliček.

No a náš evangelický farář, vysoký štíhlý (zvlášť v té kožené bundě) a zatraceně sexy bonus ke každému vystoupení v evangelickém kostele... dokud nezačal sáhodlouze kázat, samozřejmě, potom už se dalo myslet jen na to, jak by vypadal s roubíkem!

Počínaje příštím pondělím mám tedy o jeden večer týdně víc na psaní.

Hanička se naučila nové slovo. "Zpátky". Slyší ho totiž za posledních pár večerů asi popadesáté, jak pořád zdrhá z ložnice, přesně od té doby, co zjistila, že po večerech v obýváku píšu:)

linkuj.cz vybrali.sme.sk